Nechci ti do toho kecat, ale...

Včera jsem manželovi vyprávěla o projektu Ticho písma. Jak mám svět vymyšlený a co by se tam dělo. 
Poslouchal a na konci pronesl tu onu větu, kdy jsem věděla, že příběh půjde z větší části do kopru. 
Vysvětloval mi, že jestli je odboj takový, jak jsem ho popsala, tak přijde oddíl 40 cvičených vojáků a já mám po odboji. Že se sice za nějakých 6 měsíců člověk naučí základ, ale je potřeba v boji dělat další postup. Osobně taky nemám ráda instantní trénink, kdy se postava dostane k výcviku a za pár dní z ní je ultimátní zbraň. 

Do půl jedné v noci jsme probírali postup příběhu a já nyní vím, že je na něm práce jak na kostele. 
Pokud by hlavní hrdinka zůstala jen v mé režii, vysokou životnost by neměla. Kdyby chtěla někoho dýkou postrašit, že ho zapíchne, tak by se cvičená osoba velmi pobavila a za veselosti by s hrdinkou vytřela podlahu a ani by se moc nezadýchala.

Tož hurá k papíru a znovu. 

Prokrastinace, inspirace a jiná havěť

Opět mě kousla inspirace a já zapracovala na ose příběhu Ticho písma. V pátek vzal Střelec Rybičku ke známým na chatu a já měla víkend pro sebe. Spousta plánů na psaní a tvorbu. 

Pátek odjeli až večer. A já? Po jejich odchodu jsem se nevrhla na psaní, ale na tupé cvakání hry v prohlížeči a sjíždění písniček na youtube. 
Další den byl trochu produktivnější. Něco málo jsem doma poklidila, odjela na Anděl, kde jsem v NewYorkeru ulovila knižní mikinu, ladící tepláky (co si budeme - zima se blíží a zababušit se v teplé mikině s knihomolskou hláškou bude nutnost) a pár triček. Návštěva mé rodičky a hurá na nehty. Domů jsem se dostala až večer kdy se o mě pokoušel další záchvat prokrastinace. Po večeři, která byla paskvil yaki udon jsem nakonec usedla k pc. Jenže ani teď se psaní nekonalo, protože mi zbývalo 40% knihy. 
Neudělala jsem ani písnemko, ale lehce před půlnocí jsem dočetla první ze tří knih ze světa Griš. 

Můžu to omluvit tím, že čtení jiných je nedílnou součástí ve vlastním psaním. 

Když se písmenka popletou

Kapitola první

Bylo nebylo… Tedy vlastně bylo a nebylo to tak dávno. Na malou vílí vesničku padl večer. V lese se šeřilo a malá víla (zde si doplň jméno své vílí princezny) si v koupelně z kapradí čistila zoubky.
Těšila se do postýlky, protože si mohla ještě chvilku číst pohádkové knížky. Došla do pokojíčku a uvelebila se s knížkou. Vedle postele měla vílí knihovničku. Knížky na ní byly barevné a každá voněla jinak. Jedna po borůvkách, druhá po měsíčku, jiná po dešti. Jméno sáhla po své oblíbené červené, která voněla po jablkách a byla o zvířátkách, která mluvila a tančila na louce.

Když knížku otevřela, musela si promnout oči. Písmenka v knížce byla přeházená. Slova nedávala smysl. Jméno zamrkala a zkusila to znovu. „Kílark lžeběl op ucelou.“ oznamovala knížka.
„Asi jsem unavená. Plete se mi hlava,“ zašeptala si sama pro sebe a uložila knížku zpět do knihovny. Pak si lehla do postýlky z mechu a než se přikryla lístkem, už spala.

Druhý den ráno svítilo sluníčko. Maminka v kuchyni připravovala malinovou kaši a Jméno si vzpomněla na knížku. Po snídani se rozeběhla do pokojíčku. Znovu otevřela červenou knížku.
„Tak to nebyla moje chyba!“ vyhrkla Jméno a sledovala popletená písmenka.
„Ta knížka je určitě očarovaná,“ napadlo ji. Zavřela knížku a pevně ji držela.
„Musím zjistit, co se stalo!“ rozhodla se a vyběhla z pokojíčku za maminkou do kuchyně.

Moje dcerka má trochu problém se čtením. Ptala jsem se jí, co by chtěla číst. Jaký příběh by to měl být. 
A tak se začal rodit nápad na malou vílí slečnu, která se jmenuje stejně jako moje holčička. 
Spolu se vydávají na první dobrodružství. 
Text jsem se snažila psát tak, aby byl dostatečně jednoduchý pro někoho, kdo je v první třídě, ale zároveň byl i trochu výzvou. Zároveň nejsem pedagog, logoped... Jen mamka. 

Pokud se zde najde někdy nějaký čtenář, který má doma taky malou vílu, může si příběh půjčit. 

Ticho písma

Roky si říkám, že něco napíšu...
Nastal čas!

Dcerka v první třídě trochu válčí s uměním čtení a tak se snažím vytvářet podněty, které ji budou motivovat. Nákup knih dle jejího výběru, kterou jen velmi málo ovlivňuji. Nákup knih, které splňují její preference ohledně postav a příběhu. Dokonce jsem se dostala k tomu, že jsem do AI dala data, které mi vygenerovali krátký příběh.

Jeden večer jsme si spolu sedly a já se jí ptala, co by ještě chtěla číst. Jaký příběh by se jí líbil. 
Tak vznikl příběh o víle (s jménem mé dcerky) a popletených písmenkách. Víla měla ráda knížky a jednoho dne se stalo, že si nebyla schopna přečíst pohádku, protože čaroděj Mrakomil udělal kouzlo, které ve všech knihách pomotalo písmenka. Chtěl být sám nejchytřejší. Jenže to čaroděj nedomyslel, pomotala se mu písmenka i v jeho knihovně. Víla ho přiměla k pomoci a tak se vydali do země trpaslíků pro kouzelný klíč, který je schopen kouzlo zrušit. Vše dobře dopadlo. 

Když jsem pak nad tím přemýšlela, námět s odebráním knih jde zasadit i do vážnější noty. Odebrání možnosti se vzdělávat, zatajit informace, negramotnost. Totalitní režim, knižní inkvizice, dystopický svět. S lidmi bez vzdělání se manipuluje. 

Motivace ke čtení a AI

Víla Lili a kouzelná písmenka

V hlubokém lese žila malá víla jménem Lili. Byla zvědavá a veselá, ale měla jedno velké přání – chtěla se naučit číst. Každý den si sedla na pařez, vzala knížku a otevřela ji. Ale ouha! Písmenka se jí pletla. Jednou viděla "A", ale myslela si, že je to "H". Jindy se jí slova rozutekla jako mravenci.
"Proč to nejde?" vzdychla Lili smutně. "Všichni vílí kamarádi už čtou pohádky, jen já ne!"
Jednoho dne přiletěla stará sova Heda. Sedla si vedle Lili a řekla:
"Zkus se zhluboka nadechnout a soustřeď se jen na jedno písmenko. Jen na něj, ne na všechna najednou."
Lili zavřela oči, zhluboka se nadechla... a podívala se na první písmenko.
„B“.
„B… jako beruška!“ vykřikla.
Pak přišlo „O“.
„O… jako okno!“
A pak další a další písmenka. Lili je začala poznávat. Spojovala je do slov a pak do vět. A najednou... čtení začalo dávat smysl!
Z knížky vyletěla pohádka o princi a drakovi. Příběh rostl jako květina. Lili se smála a tleskala.
„Já čtu! Já opravdu čtu!“ tančila nad stránkami. Od té doby si víla Lili čte každý den. A když se jí někdy písmenka zase pletou, jen se usměje a řekne: „Stačí se trochu víc soustředit.“

Text výše uvedený byl vytvořen AI na základě požadavků, které dostal. 

Doma mám prvňačku, které čtení moc nejde a tím ztrácí motivaci k dalším krokům. Dnes v práci jsem AI požádala o pomoc s jedním pracovním projektem a napadlo mne, že bych mohla v rychlosti využít tuto službu a rychle vygenerovat něco, co by to moje pišišvoře mohlo louskat doma. Vypadl z toho příběh, který považuji za použitelný a účel tréninku plní. Trochu mě však děsí, že bych si vlastně mohla vygenerovat celý příběh o víle Lili, který by mohl být knižní serií. Lili v první třídě z mechu, druhá třída šiška... 
Každopádně mi tahle akce vnukla i nápad, že bych se mohla rozepisovat na příběhy, které by mi i dcerka pomáhala vymýšlet a pak by dostala knížku s příběhem, který by si chtěla přečíst, protože na něm sama spolupracovala.

Osteo cosi chcípák

Pokud zadáte do vyhledavače "proč mě bolí (zde si doplňte)", vyhodí to příčiny od banalit po katastrofické scénáře, kdy vaše životnost bude kratší než právě koupený chleba. 

Druhý den po RTG mého kyčelního kloubu jsem se dostavila na polikliniku pro výsledky. V textu bylo spousta slov, které kdybych přečetla nahlas, otevřu portál do jiné dimenze. Mezi touto druidskou hatmatilkou bylo i cosi, čemuž jsem rozuměla, a to osteofyty - astrosa. Se zvednutým obočím jsem se nazvala méně chápajícím domestikovaným skotem. No což. Mohlo to být horší. 

Lékařka potvrdila to, co jsem vyluštila a dodala, že vlastně lék na to úplně není. Mám užívat želatinové kolagenové tablety, případně doplnit hořčík, železo a céčko. A mazat.
V dalším bodě by mě mohla poslat na ortopedii, kde bych dostávala roztomilé kortikoidové injekce. Momentálně jsem ve stavu, kdy tuto možnost zatím odmítám. 
Fungovat mám víceméně bez omezení, zkusit nějaké lehké cviky, netahat těžké nákupy a pokud bude 30 km dlouhá procházka, nemám tahat krosnu. 

Tak doma baštím Kamzíka, který o sobě tvrdí, že je 2x silnější. Mažu se krémem, který smrdí, jak by umřel na otravu alkoholem. A doufám, že první stádium téhle srandy zůstane v jedničce ještě tak dalších dvacet let.

RTG kyčle a knižní romance

Dnes jsem byla na RTG kyčle. Kyčel sama  mě už bolí nějaký ten pátek (6 let, 9 měsíců a 20 dní), ale poslední dny je to značně diskomfortní. Čti: Sere mě to natolik, že jsem šla k MUDr, protože odmítám večer žrát ibalginy, abych mohla usnout. 

Lékařka mě poslala na RTG a pak se uvidí. Co má ale RTG mého kyčelního kloubu společný s romantickými knihami? Většina hrdinek v této literatuře se dostane do nějaké banální situace, kde při kontaktu s protějškem zpanikaří a i když se ze všech sil snaží, chovají se nelogicky a většinou udělají pravý opak toho, co mají a co je od nich požadováno. Tak si pak říkáte, že to přece není možné, aby žena v postavení (od archeoložky, právničky po neurovědkyni) dělala takové mozkové záseky. A ono to je velmi reálné. Sice nepatřím do výše jmenovaných skupin, ale mám ukončené středoškolské vzdělání s maturitním listem. 

Po příchodu do prázdné čekárny jsem z batožiny vytáhla knihu, protože jsem po cestě zakopla o knihkupectví a kniha se nějakým záhadným způsobem vybrala, zaplatila a šla se mnou. Nestihla jsem ji ani pořádně očuchat, natož přešít prolog a už jsem šla na řadu. Při podávání zprávy, co se mi má fotit se ptám, kolik kovu si musím sundat. Když mi oznámil, že si vše až na džíny můžu nechat, docela se mi ulevilo. 
Odvedl mě do místnosti, kde jsem si měla lehnout na stůl. Jen jsem si lehla obráceně. Začala jsem se otáčet na správnou stranu, kdy mě lékař naprosto vykolejit požadavkem, abych si lehla na záda. Tak jsem si lehla na bok. "Prosím, na záda." slyším znovu a tak se rozplácnu na břicho. Teprve pak mi dochází, co se po mě vlastně chce a já se konečně dostávám do pozice, kde mi můžou zrentgenovat nohu a celou dobu uvažuji nad tím, že bych měla vrátit všechna vysvědčení a začít navštěvovat první třídu základní školy se svou dcerou. 

Takže, až si příště nějaká postava v knize ve vypjaté situaci, kdy po ní opačné pohlaví chce odpověď na zásadní otázku typu "chceš večer na pizzu nebo burger" zalije kafe čajem, nebudu ji soudit. 

Komfortní zóna

Myslím, že nastal čas, abych vylezla ze své komfortní zóny. 

Už jako malé pískle jsem si ráda vymýšlela a myslím, že jsem z toho nikdy tak úplně nevyrostla. Ráda jsem si ohýbala svět a dumala nad tím, co by, kdy by a jak by to třeba mohlo dopadnout. 
Dokonce jsem měla s kamarádkou vážnou debatu nad příběhem, který bych jednou chtěla hodit na papír. 

Vize mě přepadla při uklízení kuchyně. Vidina království a všeho, co k tomu patří. 
Hrad, trůn, poddaní a lány. Jenže to moje království by nebylo ledajaké království. Bylo by to království bordelu odehrávající se na území za sporákem. Drobečkové království. S králem a královnou. Pokud mě paměť neklame, král měl být z rodu Brambor a královna Těstovina. Jejich poddaní zrnka rýže a kdoví čeho ještě jim pomáhají. Stařešinové straší nově příchozí příšerou ze saponátu. 

Hovadina nonplusultra, ale v dnešní době, kdy vycházejí knihy o kakání, by to třeba tak strašné zase nemuselo být. Obzvlášť, kdyby se do příběhu zakomponovalo nějaké povědomí o důležitosti a rozmanitosti potravin. 

To mě přivádí k myšlence, že bych mohla vystoupit ze své komfortní zóny a občas sem něco z mých příběhů napsala. Nyní sice nemám rozepsaný příběh o Království za sporákem, ale něco se v mé hlavě tetelí a na papíře mám jakýs obrys čehosi, co chce obalit. Furt jsem si říkala, že musím počkat, až se naučím to a ono, ale... Je čas se do toho prostě pustit a zkoušet. Najít si vlastní styl a psát.

Moje cesta ke čtivu

Když jsem byla malá, základní školou povinná, čtení mě moc nebralo. Měla jsem smůlu na výběr knih. Fantasy knihy, kde hrdinka přidcmrndávala do děje svými vnadami, protože fláknout někoho po papule mečem je přeci pro dámu nehodné. Ani tou pánví se smaženými vajíčky jí není dovoleno padoucha pohladit po obličeji či jinde po těle. 

Dívka se vzdá vzdělání, kariéry a učí se vařit a starat o byt, aby mohla být vhodnou kvočnou. Musím říct, že mě to moc nemotivovalo. 

Trochu přišel zlom, když mi ke konci základní školy doporučila kamarádka dívčí romány z koňského prostředí. Dívka zažívajíc první motýlky v břiše při pohledu na fešáka ve vedlejší kóji, a nemyslím tím koně. Lásky, pády a hrabání se zpět do sedla. To nebylo úplně špatné. 

Pak přišla kniha, která otřásla dětským knižním světem. Život mladého kluka, který dostal pozvánku do školy čar a kouzel v Bradavicích. Harry Potter otevřel stránky knih mnoha dětem. Svět má své mouchy, ale pro mě to už bude navždy TA kniha. Harry má totiž i kamarády. Rona a hlavně Hermionu, která je chytrá a nebojácná. A nebyla sama. 

Knihy dostaly další šanci. Ale abych byla upřímná, nikdy jsem se nedefinovala jako knihomol. Ono těch 5-7 knih ročně do definice knihomola má dost daleko. Každá má etapa života je spjata s nějakým žánrem. 
Měla jsem období severských kriminálek, japonských historických detektivek, sešity Večery pod lampou a i pár Harlekýnek padlo. 

Pak mě knihy opustily, aby se vrátily s novou silou a já je vítám. 
Jsem zpět ve světě fantasy. Čtu o sarkastických dracích, vílách a andělech. Jen v mých knihách není víla 10cm poletující světélkující cosi, ale většinou je to kus pořádný ženský či chlapa, se schopnostmi, za které by se nestyděl žádný člen URNY. Do toho si tam připleťte romantickou linku a vznikl žánr romantasy. Tyto knihy prokládám i normálními romancemi a pak romancemi, za které skončím v pekle. 

V roce 2020 jsem přečetla 6 knih.
V roce 2021 jsem přečetla 5 knih.
V roce 2022 jsem přečetla 4 knihy. 
V roce 2023 jsem přečetla 2 knihy. 

Loni - roku 2024 jsem přečetla 28 knih. 

Letos - zatím jich mám na kontě 10.

Možná si do téhle rubriky občas napíšu cvičně nějakou recenzi na knihu. A možná vystoupím ze své komfortní zóny a zkusím sem napsat i to, co nosím v hlavě už pár let. 

Klacek přes cestu

Občas se stane, že jdou věci přesně tak, jak si naplánujeme. Častější situace však jsou, že se prostě něco nepovede, musí se použít improvizace či se vše proškrtá, vrátí se na začátek a začne znova.

V práci došlo k takovému Člověče nezlob se. Dvě figurky vypadly z herního pole, pár změnilo své pozice a hraje se dál.

Zažádala jsem si o kurz práce s grafickým programem, ale byl mi hozen na cestu klacek. Kurz byl z nedostatku účastníků zrušen a bude se vypisovat nový termín, který proběhne kdo ví kdy. Zbylo mi si zanadávat, akceptovat to a najít si zase tutoriály, abych se postupně s programem učila svépomocí.

Ač to tak nevypadá, já a PC moc kamarádi nejsme. Absence anglického jazyka a lehká alergie na jeho výskyt mi v tom taky moc nepomáhá. Nejraději bych vše překládala do rodných jazyků. A nevadilo by mi, kdyby byl v rámci programů překlad trochu kostrbatější.

Klacek na cestě tedy odhazuji do roští, jdu si najít tutorial videa a zkoušet přijít na to sama, byť se u toho budu ještě držet motivace, která poslední dny pěkně klouže.

Svět nových pojmů

Copywriting a kreativní copywriting. Žurnalistika, tvůrčí psaní a korporátní komunikace.

Nový svět pisálkování pomalu otevírá své brány a já koukám, co všechno vím či nevím. Té druhé možnosti je podstatně více. Každé psaní má své požadavky a zaměřuje se na jistou cílovou skupinu. A o tom, jak to správně napsat mám ponětí jako o fungování CERNu, kde si hrají s jaderným výzkumem.

Naštěstí se jde dneska téměř vše doučit kliknutím na tlačítko v počítači. A kurzů je mnoho. Najít si kurz na témata, která nyní budu potřebovat v práci byla otázka pár minut.

Grafika momentálně hoří nejvíce a shodou okolností byl kurz vyhlášen v počítačové škole Gopas. S nimi mám již zkušenost z minula, když jsem byla na školení ohledně vytváření prezentací. Velmi příjemná lektorka, kvalitní předávání informací a tipů, jak jsi práci ulehčit. Shodou okolností stejná škola vypsala i kurz na copywriting. Není to úplně věc, kterou bych 101% využila v práci, ale značné procento tu je. Jak zaujmout čitatele, krátké texty. Jak text prodat. Jak vytvořit pozitivní emoce.

Klik, klik, klik. Napsat do systému odůvodnění, proč chci školení a poslat dál. Nyní mám už obě školení schválena. Grafika v programu Affinity Designer bude již tento měsíc a copywriting navštívím v květnu. Nyní už pokukuji po dalších možnostech, jak si v tomto oboru rozšířit znalosti. Ale to bude hudba dalšího pololetí.

Pracovní konstelace a erupce

Když byl ještě blogovací svět místem pisálků, bylo mi drobných náct. Přidávala jsem články o úskalích člověka na hranici puberty a dospívání. 
Měla jsem svých pár čtenářů a bavilo mě to. 
Jenže s odchodem jedné platformy odešlo i mé psací období. Několikrát jsem se pokusila navázat, ale nikdy se to nesetkalo s úspěchem. 
Nakonec jsem vztyčila bílou vlajku. Bylo příliš mnoho věcí, aktivit, nechutě psát, hledání sama sebe... péče o Rybičku a na klávesnici usedal prach. 

Návrat do práce se taky nenesl v kdovíjakých výškách. Co si budeme povídat. Tři a půl roku doma (a z toho pěkný čas uzavírek) vám vykouzlí z mozku kostku. 

V práci jsem byla rok tam, pak přesedla jinam s vidinou karierního posunu. Ten se však nekonal. Práce sice byla nadmíru zajímavá, ale nebyl to správný směr. Takže čelem vzad, krok zpět a znovu a lépe. 
Chvilku to trvalo. Byl to čas nervů, frustrace a občasné hlavy v dlaních a přemítáním, zda se na to nemám vykašlat a jít úplně jinam. 
V půlce loňského roku jsem byla opět přeřazena. 
Na konci ledna bylo každoroční sezení s nadřízenými. Vedoucí sdělil svoje vize a vy své. 

A kostky začaly padat na svoje místo. 

Nyní mám požádáno o kurz práce s grafickým programem (grafiku jsem nedělala od školy a je to už nějaký ten pátek) a další školení se ohledně copywritingu. 

Nechci stahovat pomyslné gatě, protože brod je ještě daleko. Každopádně mám po dlouhé době pocit, že tohle je ten pracovní krok správným směrem.

A třeba se tu objeví článek častěji, než jednou za tři roky. 

Vejce, mušle, dýně, strom

Sedím s Rybičkou v obýváku a hrajeme si na piknik. Dáváme si kávu a sušenky. Přesněji řečeno, já mám kávu, Rybka má kakao. Koukám na stěnu se zabudovanou policí, kde je různě naskládáno puzzle, skleničky, co nepoužíváme, krabičky, co „se někdy můžou hodit“, chaos papírů k bytu, pojištění a kdo ví od čeho ještě. Střídavě koukám na poličky a Rybku. Beru do ruky telefon a pod dohledem Rybičky chvilku sjíždíme internety a já ji vysvětluji, co jsou dekorace a jak si uděláme fajnový byteček.

Koupím čtyři krabice, které pojmenuji dle ročních období. Jaro, léto, podzim, zima. Každá z těch krabic bude obsahovat dekorace k danému období.

Těším se, až budeme s malou kupovat dýně a dekorace v barvách podzimu. Oranžové polštáře budou ladit k závěsům a podzim přeneseme domů. 

Od prosince bude vše doma zdobit vánoční nálada. Vločky, šišky, vůně skořice. A nejde opomenout světýlka. 

Na jaře se přidá svěží zelená. Kytky, občas zajda a nějaké to kuře. 

V létě bych to viděla na vodu. Mušle, slunce, písek. Pohoda. 

Vím, že nic nevím

 

Přesně tak si připadám poslední dva roky v práci. Vlastně ne. Vím, že v pracovních podmínkách umím uvařit obstojné kafe.

Co jsem se vrátila z mateřské, pociťuji značný diskomfort. Mozek se po třech a půl letech na mateřské přesměroval na jiné priority a covidové lockdowny mu taky moc nepomohly (z těch se vzpamatovávám dodnes). První rok se práce vlekla. Do činnosti jsem byla zapojována velmi zřídka. Ono svěřit něco někomu, když mu dítko nastoupilo do školky, a tedy s každým pšíknutím to je ošetřovačka na minimálně týden, je dost na prd. První rok jsem tedy tolerovala a hlava se postupně oklepávala.
Druhý rok přišla reorganizace a já přestoupila na jinou pozici. Jenže dítko bylo stále nemocné. Na krčení ramen pediatry, že to je normální školková rýma jsem po čtyřech měsících už zvedala obočí. Trvalo ještě dva měsíce, než jsem po debatě ve školce usoudila, že si malá odnesla bonus ve formě streptokoka. Půl roku frustrace.

Nyní se mi dávají úkoly a můj mozek, který je zvyklý na jiné činnosti, to dost nedává.
Takovou chybovost si za svůj pracovní život nepamatuji. Po tom, co jsem u dvanácti jmen udělala překlep v emailu, jsem téměř došla domů v slzách a myšlenky se od té doby zabývají tím, že bych změnila práci.

Ono to možná přejde. A možná taky ne. Uvidím.
Budu se dál snažit tu věc v hlavně probrat k životu.

Cena dětského života byla stanovena.

Poslední dobou je toho na mě nějak moc a tak znovu vytahuji terapii psaním.

V době peněz lidi řeší kolik co stojí. Kolik stojí chleba nebo kolik máslo? Kolik stojí svetr ruční výroby a z pochybné fabriky? Kolik stojí maso?
Kolik stojí život zvířete? Kolik stojí život člověka?

Poslední dva tři dny se internet otřásl příběhem Martina, dvouletého caparta, kterého neuvidíte na pískovišti, neb si vytáhl do začátku života hodně blbou kartu, na které bylo AADC syndrom. Toto onemocnění je vážné, smrtelné a extrémně vzácné. Na světě je kolem 120 potvrzených případů.
I tak se s touto šmejdskou kartou dá bojovat a i vyhrát.
Lékaři mají lék. Tedy genetickou terapii, která zmírní nebo zlikviduje příznaky nemoci. Jenže to by bylo asi moc snadné. Někdo spočítal, že cena tohoto léku bude v přepočtu na naše koruny celých 100 mega. V číslech to vypadá takto: 100 000 000. A je to výdaj pro jednu rodinu kurňa moc. Tak šli na pojišťovnu, kde jim řekli, že to neproplatí.
Jako rodič si naprosto neumím představit to, co jim bylo sděleno a jejich emoce.
Vidím v tom to, že moje dítě, které se zatím jen zvládlo narodit a trochu žít nemá cenu sta miliónů. Ono to dítě totiž krom toho, že přišlo na svět, nic nedokázalo. Nemá nobelovku, nemá opakující se tituly z mistrostvích světa. Nemá nic a o vše musí bojovat.

Rodina založila na portálu donio.cz sbírku. První dny to šlo pomaličku a tu a tam se připsala stovka. Pak přišla na řadu síla medií. Internetem se jako tsunami prohnala vlna se zprávou od Martínka a celá tato částka byla vybrána za neuvěřitelných 35 dní. A ještě víc (momentálně je tam lehce přes 149)

Martin dostal šanci na léčbu. Dál mu bude národ držet palce a bude očekávat zprávy, že se to povedlo a bude moci hodit do školky, rozbít si koleno, přinést poznámku.

Na Donio je spousta příběhů. Tu chce někdo novou ruku, tu někdo pomoc s vyhořelým domem, tu někdo speciální kolo nebo elektrický invalidní vozík. Žádosti o pomoc s příspěvkem na rehabilitace a pomůcky. Jinde žádá útulek pro své svěřence.

Jak je možné, že na toto není? Každý měsíc odvádím peníze a není na to, aby se někomu uhradila léčba či koupila zdravotní pomůcka?

Je mi z toto smutno, ale zároveň, když vidím, jak se lidi semknou a korunku po korunce posílají cizím lidem na pomoc, tak to zahřeje u srdce.

Mám adoptovanou holčičku v Indii, které platím šanci na lepší život, když bude mít možnost vzdělání.
A dávám si předsevzetí, že každý měsíc hodím něco na nějakou sbírku. Ať už na léčbu, rehábko, trojnožku s kolečky pro psa…
Nepomůžu všem, ale zkusím dělat svět lepším místem.

Návrat do minulosti II.

Dnešní doba je skvělá v tom, že máte téměř vše na stisknutí tlačítka. 
Chcete zábavu? Zmáčknete ovladač televize.
Chcete informace, kliknete na ikonku prohlížeče. 
Chcete kafe? Stisknete čudl na kávovaru. Dneska už mám sám namele, udělá cappuccino.
Nákup po netu, dovoz jídla...   
Vše hned a stačí jen mačkat tlačítka. 

Dnešní doba má nevýhodu v tom, že máte téměř vše na stisknutí tlačítka. 
Paradox. 

Lidé jsou přehlceni. Vše jde rychle a tělo i mysl vysílá varovné světélko. 

Děti jsou ve školách otrávené, ale často ne vinou učitele, který by neuměl látku vysvětlit, ale proto, že se přestávají umět soustředit. Chtějí to stále zábavnější, interaktivnější, s třpytkami a jednorožcem na vrch.

Covid, který nás na dva roky zavřel doma nám ukázal, že vypnout je stejně důležité, jako být online. 

Lidé se chodí vypnout na cvičení jógy, kde se soustředí na dech, vibrace Země, Vesmíru a vůbec. 
Velký boom jsem zaznamenala v moderní kaligrafii - meditace písmem. Dekorace stylu "vyrob si sám" vévodí Pinterestu. Lidé tvoří, malují a občas jsou překvapeni, že to není hned, ale nějakou dobu to trvá. Že se to nestvoří stiskem tlačítka. A F5 nepomáhá. 

V mém měkkém světě klubíček a háčků přibylo spousty nových háčkařek, co začínají nebo se po xx letech vracejí. Já zvyšuji náročnost svých háčkovaných projektů. Oprášila jsem jehlice a přes internet se učím, jak správně plést. 
Pídím se po historii háčku a jehlic. (Věděli jste třeba, že pletení bylo již v 6.stol př.n.l. v Egyptě a háčkování je vlastně relativně nové - a o původu se vedou spory)
Výroba klubek a přízí. Vlastní klubíčka. Barvení příze. Kolovrátky. Vřetýnka. 
Jdu po té cestě s termohrnkem kafe a vidím, že tohle je ono. Tohle je ta cesta. 

Návrat do minulosti, kde jsem doma.

Návrat do minulosti I.

Znáte takový ten pocit, když otevřete mystické dveře, dýchne na vás krásná vůně, po těle přeběhne hřejivý pocit a vy máte pocit, že i když ty dveře vedou daleko, tak zároveň vedou domů?

Tyhle dveře se mi povedlo najít a otevřít je. 
Vůně za nimi byla plná kávy, slunce, posečené louky, květin a bavlny. A tu a tam zabečela nějaká ta ovečka, lama se vztyčenou hlavou přežvykovala a angorský králík pochrupoval mrkev. 

Jako malé škvrně mě moje mamka s prababičkou učily háčkovat a plést. Z háčkování jsem pobrala pouze řetízkové oko a pletení základ hladce a obrace, které jsem stejně motala jinak. 

Vítr mě pak po základce zavál na jakous uměleckou školu, která mě sic bavila (dneska bych celou školu uchopila jinak), ale po ukončení jsem na tvoření nehrábla. Pár let na to jsem se odstěhovala a zjistila, že mi vlastně ta umělecká stránka chybí. Můj mozek i ruce toužily vyrábět a tvořit. 
Jenže co? Kresba mě nenaplňovala (plus mi po letech nicnedělání ani nešla), kaligrafie to samé. 
Zkoušela jsem origami, šperky z kroužků (jinými slovy chainmaille - něco jako kroužkové drátěné košile, ale do šperku), drátěné stromy s korálky (zde už trochu přihořívalo), kanzashi (květinové ozdoby do vlasů ze stuh - japonský styl). Nakonec jsem na půdě našla jehlice, koupila klubko pochybné značky i kvality a jala se plést šálu. Po večerech při sledování filmů ze světa Hvězdných válek jsem motala a na konci se narodilo cosi, co se i dalo šálou nazvat. 
V mé hlavě se rozsvítilo světélko. Koupila jsem další příze, další jehlice a ... nešlo mi to. Uložila jsem jehlice, ale protože jsem cítila správný směr, zkusila jsem háček. Umotala jsem několik metrů řetízků, než očka byla trochu stejná. Jenže z řetízku se toho moc neudělá a tak jsem se pídila po návodech. 
Objevila jsem svět ok, krátkých a dlouhých sloupků, vějířků a pikotek. Svět barev, měkkých klubíček a nespočet možností. 

Tahle cesta je to, co jsem hledala a našla. 

Technika pomodoro

Dneska bez kafe. S ovocným čajem, který je slazen jablečno jahodovým džusem. 

Pokud si myslíte, že vám budu psát speciální italský recept na cosi s rajčaty, tak nebudu. 
Slovo "pomodoro" sice znamená rajče, ale v technice pomodoro se jedná o metodu organizace času. Zlepšení výkonnosti a duševní pohody. Což se hodí. 

Vymyslel to Ital. Jak nečekané. Pan Francesco Cirillo na konci osmdesátých let.

Jak to funguje? Jednoduše. Vezměte se kuchyňskou minutku ve tvaru rajčete (od toho název pomodoro). Pokud nemáte, nesmutněte. Stačí jakákoliv jiná, případně existují i mobilní aplikace. Tu vlastním já. 
Sepište si úkoly od nejsložitějšího a nejurgentnějšího k těm méně hořlavým.
Na minutce si nastavte čas 25minut. Po tuto dobu se plně věnujte úkolu, která je potřeba řešit. Tento úsek se jmenuje pomodora. Pokud vás vyruší myšlenka, zapište si ji a dál se věnujte problematice úkolu. Po uplynutí 25 minut si dejte 5 minut na odpočinek. Uvařit kafe, pár cviků na záda, ať nejsme z toho věčného čučení do monitoru jak krabice. Po čtyřech cyklech pomodora je dobré si udělat pauzu delší. Časové úseky se dají protahovat a upravovat. Máme 25/5 či 50/10. 

Tato metoda se naprosto geniální na učení a do kanceláří. Ne všechny profese můžou do práce po 25minutách hodit vidle a jít se protáhnout. 

S touto metodou laškuji od února tohoto roku a musím říct, že ty úseky plného soustředění a mnoho krátkých pauziček nesou svá ovoce. 

PF 2022

 Le Roi est mort, vive le Roi! Král je mrtev, ať žije král. 

Starý kalendář předal své žezlo, nebo spíše hřebík, novému. Stěnu nyní zdobí svazek dvanácti nových obrázků krajinek, které se svým vzhledem snaží definovat daný měsíc. 
Musím říct, že Lednu se to zatím moc nedaří. 

Rok 2021 byl stejně zvláštní jako rok 2020. Mnozí z nás si už  zvykli, že se v MHD nosí roušky a berou si je do kapsy stejně samozřejmě, jako klíče od bytu. Prvotní vlna solidarity s notnou dávkou strachu z neznámého covidu vystřídala další vlna, která je snad ještě horší, než nemoc samotná. 
V roce 2021 se v mnoha lidech rozmohla  nevraživost, zášť, zloba, bolest, nesmyslná rebelie, arogance a agresivita. 
Tleskání záchranným složkám vystřídalo nadávání. Porušování čehokoliv, co nařídí vláda je na denním pořádku. Tím, nechci říct, že se vším, co vláda učinila souhlasím. Občas to byla opravdu pro mě nepochopitelná nařízení a často jsem si u zpráv vzpomněla na dětský serial s Patem a Matem. 
Ale byla tu. Nebyla jen u nás. Byla celosvětově. A házet opatření na premiéra, Kalouska nebo támhle Honzu z Horní Dolní mi v dané situaci přijde hloupé. Doufám, že tato nemoc, která je v lidských duším v roce 2022 vyšumí a kdyby sebou vzala covid, bylo by to ještě hezčí. 

A jaký bude rok 2022? 
Obávám se, že covid jen tak nezmizí. Pandemie sice může ovlivnit nějaké věci, ale neovlivní vše. Stále si můžeme užít výlet po místním lese. Vydat se na procházku do Zoo, podpořit kavárnu, že si tu a tam koupím to jejich kafe - ideálně do vlastního hrnečku. Koupit hrášek a jít krmit labutě. Zavolat a pokecat s rodinou. Nebo jen a prostě být spolu. Je mnoho cest, jak si udělat dobrý rok. Ono stačí i chtít, aby byl dobrý a něco málo pro to taky udělat. 

Tak ať je váš rok dobrý a takový, jako si ho chcete udělat. 

Malá dívka z Indie

Koukám do své kávové krabice a dnes to bude tématické. Vybírám kávu z Indie, země plné krásy, barev, ale také chudoby. 

Kdesi v Indické provincii Karnátaka, s výhledem na Arabské moře, žije se svojí rodinou jedna docela obyčejná holčička. Její matka je doma a stará se o domácnost, jejího mladšího brášku a prarodiče, kteří s nimi také žijí. Otec chodí do práce do kamenolomu. (Práce snů.) 
Jenže v Indii je školné placené a rodina má málo prostředků. 
Začarovaný kruh. Rodiče nemají na zaplacení školného, dítě se nevzdělá (rodiče taky nejsou na tom se vzděláním nejlíp) a vystoupit z kruhu chudoby je neskutečně těžké. 

Takhle holčička měla štěstí. Je dobrá studentka a místní charitativní organizace ji nabídla možnost "adopce na dálku".
O adopci jsem už dlouho přemýšlela a vždy to nějak vyšumělo. 
Na konci loňského roku se znova myšlenka adopce na dálku usídlila v mé hlavě. Hledala jsem informace, organizace, zkušenosti jiných a počítala. 
Vše dospělo do bodu, kdy jsem prohlížela fotografie na stránce a klikla na ikonku "podpořit dítě".

Dorazilo mi pár emailů, vyřídila se platba a za pár dní zazvonila pošta s obálkou do vlastních rukou, která obsahovala souhrn informací, kontaktních adres a fotografie dívky a její rodiny. 

Abych byla upřímná, udělalo mi to radost. 
Na naše podmínky nespadám do skupiny lidí, co maj prašulí habakuk, ale pořád mám tolik, abych někomu na druhé straně planety mohla velkým způsobem změnit život k lepšímu. 
Práci za ně neudělám. Tu musí udělat oni, ale podala jsem pomocnou ruku a věřím, že tahle pohádka bude končit v bollywoodské stylu. Šťastný konec s indickou vzdělanou princeznou.