Když se písmenka popletou

Kapitola první

Bylo nebylo… Tedy vlastně bylo a nebylo to tak dávno. Na malou vílí vesničku padl večer. V lese se šeřilo a malá víla (zde si doplň jméno své vílí princezny) si v koupelně z kapradí čistila zoubky.
Těšila se do postýlky, protože si mohla ještě chvilku číst pohádkové knížky. Došla do pokojíčku a uvelebila se s knížkou. Vedle postele měla vílí knihovničku. Knížky na ní byly barevné a každá voněla jinak. Jedna po borůvkách, druhá po měsíčku, jiná po dešti. Jméno sáhla po své oblíbené červené, která voněla po jablkách a byla o zvířátkách, která mluvila a tančila na louce.

Když knížku otevřela, musela si promnout oči. Písmenka v knížce byla přeházená. Slova nedávala smysl. Jméno zamrkala a zkusila to znovu. „Kílark lžeběl op ucelou.“ oznamovala knížka.
„Asi jsem unavená. Plete se mi hlava,“ zašeptala si sama pro sebe a uložila knížku zpět do knihovny. Pak si lehla do postýlky z mechu a než se přikryla lístkem, už spala.

Druhý den ráno svítilo sluníčko. Maminka v kuchyni připravovala malinovou kaši a Jméno si vzpomněla na knížku. Po snídani se rozeběhla do pokojíčku. Znovu otevřela červenou knížku.
„Tak to nebyla moje chyba!“ vyhrkla Jméno a sledovala popletená písmenka.
„Ta knížka je určitě očarovaná,“ napadlo ji. Zavřela knížku a pevně ji držela.
„Musím zjistit, co se stalo!“ rozhodla se a vyběhla z pokojíčku za maminkou do kuchyně.

Moje dcerka má trochu problém se čtením. Ptala jsem se jí, co by chtěla číst. Jaký příběh by to měl být. 
A tak se začal rodit nápad na malou vílí slečnu, která se jmenuje stejně jako moje holčička. 
Spolu se vydávají na první dobrodružství. 
Text jsem se snažila psát tak, aby byl dostatečně jednoduchý pro někoho, kdo je v první třídě, ale zároveň byl i trochu výzvou. Zároveň nejsem pedagog, logoped... Jen mamka. 

Pokud se zde najde někdy nějaký čtenář, který má doma taky malou vílu, může si příběh půjčit. 

Ticho písma

Roky si říkám, že něco napíšu...
Nastal čas!

Dcerka v první třídě trochu válčí s uměním čtení a tak se snažím vytvářet podněty, které ji budou motivovat. Nákup knih dle jejího výběru, kterou jen velmi málo ovlivňuji. Nákup knih, které splňují její preference ohledně postav a příběhu. Dokonce jsem se dostala k tomu, že jsem do AI dala data, které mi vygenerovali krátký příběh.

Jeden večer jsme si spolu sedly a já se jí ptala, co by ještě chtěla číst. Jaký příběh by se jí líbil. 
Tak vznikl příběh o víle (s jménem mé dcerky) a popletených písmenkách. Víla měla ráda knížky a jednoho dne se stalo, že si nebyla schopna přečíst pohádku, protože čaroděj Mrakomil udělal kouzlo, které ve všech knihách pomotalo písmenka. Chtěl být sám nejchytřejší. Jenže to čaroděj nedomyslel, pomotala se mu písmenka i v jeho knihovně. Víla ho přiměla k pomoci a tak se vydali do země trpaslíků pro kouzelný klíč, který je schopen kouzlo zrušit. Vše dobře dopadlo. 

Když jsem pak nad tím přemýšlela, námět s odebráním knih jde zasadit i do vážnější noty. Odebrání možnosti se vzdělávat, zatajit informace, negramotnost. Totalitní režim, knižní inkvizice, dystopický svět. S lidmi bez vzdělání se manipuluje. 

Motivace ke čtení a AI

Víla Lili a kouzelná písmenka

V hlubokém lese žila malá víla jménem Lili. Byla zvědavá a veselá, ale měla jedno velké přání – chtěla se naučit číst. Každý den si sedla na pařez, vzala knížku a otevřela ji. Ale ouha! Písmenka se jí pletla. Jednou viděla "A", ale myslela si, že je to "H". Jindy se jí slova rozutekla jako mravenci.
"Proč to nejde?" vzdychla Lili smutně. "Všichni vílí kamarádi už čtou pohádky, jen já ne!"
Jednoho dne přiletěla stará sova Heda. Sedla si vedle Lili a řekla:
"Zkus se zhluboka nadechnout a soustřeď se jen na jedno písmenko. Jen na něj, ne na všechna najednou."
Lili zavřela oči, zhluboka se nadechla... a podívala se na první písmenko.
„B“.
„B… jako beruška!“ vykřikla.
Pak přišlo „O“.
„O… jako okno!“
A pak další a další písmenka. Lili je začala poznávat. Spojovala je do slov a pak do vět. A najednou... čtení začalo dávat smysl!
Z knížky vyletěla pohádka o princi a drakovi. Příběh rostl jako květina. Lili se smála a tleskala.
„Já čtu! Já opravdu čtu!“ tančila nad stránkami. Od té doby si víla Lili čte každý den. A když se jí někdy písmenka zase pletou, jen se usměje a řekne: „Stačí se trochu víc soustředit.“

Text výše uvedený byl vytvořen AI na základě požadavků, které dostal. 

Doma mám prvňačku, které čtení moc nejde a tím ztrácí motivaci k dalším krokům. Dnes v práci jsem AI požádala o pomoc s jedním pracovním projektem a napadlo mne, že bych mohla v rychlosti využít tuto službu a rychle vygenerovat něco, co by to moje pišišvoře mohlo louskat doma. Vypadl z toho příběh, který považuji za použitelný a účel tréninku plní. Trochu mě však děsí, že bych si vlastně mohla vygenerovat celý příběh o víle Lili, který by mohl být knižní serií. Lili v první třídě z mechu, druhá třída šiška... 
Každopádně mi tahle akce vnukla i nápad, že bych se mohla rozepisovat na příběhy, které by mi i dcerka pomáhala vymýšlet a pak by dostala knížku s příběhem, který by si chtěla přečíst, protože na něm sama spolupracovala.