Včera jsem manželovi vyprávěla o projektu Ticho písma. Jak mám svět vymyšlený a co by se tam dělo.
Poslouchal a na konci pronesl tu onu větu, kdy jsem věděla, že příběh půjde z větší části do kopru.
Vysvětloval mi, že jestli je odboj takový, jak jsem ho popsala, tak přijde oddíl 40 cvičených vojáků a já mám po odboji. Že se sice za nějakých 6 měsíců člověk naučí základ, ale je potřeba v boji dělat další postup. Osobně taky nemám ráda instantní trénink, kdy se postava dostane k výcviku a za pár dní z ní je ultimátní zbraň.
Do půl jedné v noci jsme probírali postup příběhu a já nyní vím, že je na něm práce jak na kostele.
Pokud by hlavní hrdinka zůstala jen v mé režii, vysokou životnost by neměla. Kdyby chtěla někoho dýkou postrašit, že ho zapíchne, tak by se cvičená osoba velmi pobavila a za veselosti by s hrdinkou vytřela podlahu a ani by se moc nezadýchala.
Tož hurá k papíru a znovu.
Žádné komentáře:
Okomentovat