Vejce, mušle, dýně, strom

Sedím s Rybičkou v obýváku a hrajeme si na piknik. Dáváme si kávu a sušenky. Přesněji řečeno, já mám kávu, Rybka má kakao. Koukám na stěnu se zabudovanou policí, kde je různě naskládáno puzzle, skleničky, co nepoužíváme, krabičky, co „se někdy můžou hodit“, chaos papírů k bytu, pojištění a kdo ví od čeho ještě. Střídavě koukám na poličky a Rybku. Beru do ruky telefon a pod dohledem Rybičky chvilku sjíždíme internety a já ji vysvětluji, co jsou dekorace a jak si uděláme fajnový byteček.

Koupím čtyři krabice, které pojmenuji dle ročních období. Jaro, léto, podzim, zima. Každá z těch krabic bude obsahovat dekorace k danému období.

Těším se, až budeme s malou kupovat dýně a dekorace v barvách podzimu. Oranžové polštáře budou ladit k závěsům a podzim přeneseme domů. 

Od prosince bude vše doma zdobit vánoční nálada. Vločky, šišky, vůně skořice. A nejde opomenout světýlka. 

Na jaře se přidá svěží zelená. Kytky, občas zajda a nějaké to kuře. 

V létě bych to viděla na vodu. Mušle, slunce, písek. Pohoda. 

Vím, že nic nevím

 

Přesně tak si připadám poslední dva roky v práci. Vlastně ne. Vím, že v pracovních podmínkách umím uvařit obstojné kafe.

Co jsem se vrátila z mateřské, pociťuji značný diskomfort. Mozek se po třech a půl letech na mateřské přesměroval na jiné priority a covidové lockdowny mu taky moc nepomohly (z těch se vzpamatovávám dodnes). První rok se práce vlekla. Do činnosti jsem byla zapojována velmi zřídka. Ono svěřit něco někomu, když mu dítko nastoupilo do školky, a tedy s každým pšíknutím to je ošetřovačka na minimálně týden, je dost na prd. První rok jsem tedy tolerovala a hlava se postupně oklepávala.
Druhý rok přišla reorganizace a já přestoupila na jinou pozici. Jenže dítko bylo stále nemocné. Na krčení ramen pediatry, že to je normální školková rýma jsem po čtyřech měsících už zvedala obočí. Trvalo ještě dva měsíce, než jsem po debatě ve školce usoudila, že si malá odnesla bonus ve formě streptokoka. Půl roku frustrace.

Nyní se mi dávají úkoly a můj mozek, který je zvyklý na jiné činnosti, to dost nedává.
Takovou chybovost si za svůj pracovní život nepamatuji. Po tom, co jsem u dvanácti jmen udělala překlep v emailu, jsem téměř došla domů v slzách a myšlenky se od té doby zabývají tím, že bych změnila práci.

Ono to možná přejde. A možná taky ne. Uvidím.
Budu se dál snažit tu věc v hlavně probrat k životu.

Cena dětského života byla stanovena.

Poslední dobou je toho na mě nějak moc a tak znovu vytahuji terapii psaním.

V době peněz lidi řeší kolik co stojí. Kolik stojí chleba nebo kolik máslo? Kolik stojí svetr ruční výroby a z pochybné fabriky? Kolik stojí maso?
Kolik stojí život zvířete? Kolik stojí život člověka?

Poslední dva tři dny se internet otřásl příběhem Martina, dvouletého caparta, kterého neuvidíte na pískovišti, neb si vytáhl do začátku života hodně blbou kartu, na které bylo AADC syndrom. Toto onemocnění je vážné, smrtelné a extrémně vzácné. Na světě je kolem 120 potvrzených případů.
I tak se s touto šmejdskou kartou dá bojovat a i vyhrát.
Lékaři mají lék. Tedy genetickou terapii, která zmírní nebo zlikviduje příznaky nemoci. Jenže to by bylo asi moc snadné. Někdo spočítal, že cena tohoto léku bude v přepočtu na naše koruny celých 100 mega. V číslech to vypadá takto: 100 000 000. A je to výdaj pro jednu rodinu kurňa moc. Tak šli na pojišťovnu, kde jim řekli, že to neproplatí.
Jako rodič si naprosto neumím představit to, co jim bylo sděleno a jejich emoce.
Vidím v tom to, že moje dítě, které se zatím jen zvládlo narodit a trochu žít nemá cenu sta miliónů. Ono to dítě totiž krom toho, že přišlo na svět, nic nedokázalo. Nemá nobelovku, nemá opakující se tituly z mistrostvích světa. Nemá nic a o vše musí bojovat.

Rodina založila na portálu donio.cz sbírku. První dny to šlo pomaličku a tu a tam se připsala stovka. Pak přišla na řadu síla medií. Internetem se jako tsunami prohnala vlna se zprávou od Martínka a celá tato částka byla vybrána za neuvěřitelných 35 dní. A ještě víc (momentálně je tam lehce přes 149)

Martin dostal šanci na léčbu. Dál mu bude národ držet palce a bude očekávat zprávy, že se to povedlo a bude moci hodit do školky, rozbít si koleno, přinést poznámku.

Na Donio je spousta příběhů. Tu chce někdo novou ruku, tu někdo pomoc s vyhořelým domem, tu někdo speciální kolo nebo elektrický invalidní vozík. Žádosti o pomoc s příspěvkem na rehabilitace a pomůcky. Jinde žádá útulek pro své svěřence.

Jak je možné, že na toto není? Každý měsíc odvádím peníze a není na to, aby se někomu uhradila léčba či koupila zdravotní pomůcka?

Je mi z toto smutno, ale zároveň, když vidím, jak se lidi semknou a korunku po korunce posílají cizím lidem na pomoc, tak to zahřeje u srdce.

Mám adoptovanou holčičku v Indii, které platím šanci na lepší život, když bude mít možnost vzdělání.
A dávám si předsevzetí, že každý měsíc hodím něco na nějakou sbírku. Ať už na léčbu, rehábko, trojnožku s kolečky pro psa…
Nepomůžu všem, ale zkusím dělat svět lepším místem.

Návrat do minulosti II.

Dnešní doba je skvělá v tom, že máte téměř vše na stisknutí tlačítka. 
Chcete zábavu? Zmáčknete ovladač televize.
Chcete informace, kliknete na ikonku prohlížeče. 
Chcete kafe? Stisknete čudl na kávovaru. Dneska už mám sám namele, udělá cappuccino.
Nákup po netu, dovoz jídla...   
Vše hned a stačí jen mačkat tlačítka. 

Dnešní doba má nevýhodu v tom, že máte téměř vše na stisknutí tlačítka. 
Paradox. 

Lidé jsou přehlceni. Vše jde rychle a tělo i mysl vysílá varovné světélko. 

Děti jsou ve školách otrávené, ale často ne vinou učitele, který by neuměl látku vysvětlit, ale proto, že se přestávají umět soustředit. Chtějí to stále zábavnější, interaktivnější, s třpytkami a jednorožcem na vrch.

Covid, který nás na dva roky zavřel doma nám ukázal, že vypnout je stejně důležité, jako být online. 

Lidé se chodí vypnout na cvičení jógy, kde se soustředí na dech, vibrace Země, Vesmíru a vůbec. 
Velký boom jsem zaznamenala v moderní kaligrafii - meditace písmem. Dekorace stylu "vyrob si sám" vévodí Pinterestu. Lidé tvoří, malují a občas jsou překvapeni, že to není hned, ale nějakou dobu to trvá. Že se to nestvoří stiskem tlačítka. A F5 nepomáhá. 

V mém měkkém světě klubíček a háčků přibylo spousty nových háčkařek, co začínají nebo se po xx letech vracejí. Já zvyšuji náročnost svých háčkovaných projektů. Oprášila jsem jehlice a přes internet se učím, jak správně plést. 
Pídím se po historii háčku a jehlic. (Věděli jste třeba, že pletení bylo již v 6.stol př.n.l. v Egyptě a háčkování je vlastně relativně nové - a o původu se vedou spory)
Výroba klubek a přízí. Vlastní klubíčka. Barvení příze. Kolovrátky. Vřetýnka. 
Jdu po té cestě s termohrnkem kafe a vidím, že tohle je ono. Tohle je ta cesta. 

Návrat do minulosti, kde jsem doma.

Návrat do minulosti I.

Znáte takový ten pocit, když otevřete mystické dveře, dýchne na vás krásná vůně, po těle přeběhne hřejivý pocit a vy máte pocit, že i když ty dveře vedou daleko, tak zároveň vedou domů?

Tyhle dveře se mi povedlo najít a otevřít je. 
Vůně za nimi byla plná kávy, slunce, posečené louky, květin a bavlny. A tu a tam zabečela nějaká ta ovečka, lama se vztyčenou hlavou přežvykovala a angorský králík pochrupoval mrkev. 

Jako malé škvrně mě moje mamka s prababičkou učily háčkovat a plést. Z háčkování jsem pobrala pouze řetízkové oko a pletení základ hladce a obrace, které jsem stejně motala jinak. 

Vítr mě pak po základce zavál na jakous uměleckou školu, která mě sic bavila (dneska bych celou školu uchopila jinak), ale po ukončení jsem na tvoření nehrábla. Pár let na to jsem se odstěhovala a zjistila, že mi vlastně ta umělecká stránka chybí. Můj mozek i ruce toužily vyrábět a tvořit. 
Jenže co? Kresba mě nenaplňovala (plus mi po letech nicnedělání ani nešla), kaligrafie to samé. 
Zkoušela jsem origami, šperky z kroužků (jinými slovy chainmaille - něco jako kroužkové drátěné košile, ale do šperku), drátěné stromy s korálky (zde už trochu přihořívalo), kanzashi (květinové ozdoby do vlasů ze stuh - japonský styl). Nakonec jsem na půdě našla jehlice, koupila klubko pochybné značky i kvality a jala se plést šálu. Po večerech při sledování filmů ze světa Hvězdných válek jsem motala a na konci se narodilo cosi, co se i dalo šálou nazvat. 
V mé hlavě se rozsvítilo světélko. Koupila jsem další příze, další jehlice a ... nešlo mi to. Uložila jsem jehlice, ale protože jsem cítila správný směr, zkusila jsem háček. Umotala jsem několik metrů řetízků, než očka byla trochu stejná. Jenže z řetízku se toho moc neudělá a tak jsem se pídila po návodech. 
Objevila jsem svět ok, krátkých a dlouhých sloupků, vějířků a pikotek. Svět barev, měkkých klubíček a nespočet možností. 

Tahle cesta je to, co jsem hledala a našla. 

Technika pomodoro

Dneska bez kafe. S ovocným čajem, který je slazen jablečno jahodovým džusem. 

Pokud si myslíte, že vám budu psát speciální italský recept na cosi s rajčaty, tak nebudu. 
Slovo "pomodoro" sice znamená rajče, ale v technice pomodoro se jedná o metodu organizace času. Zlepšení výkonnosti a duševní pohody. Což se hodí. 

Vymyslel to Ital. Jak nečekané. Pan Francesco Cirillo na konci osmdesátých let.

Jak to funguje? Jednoduše. Vezměte se kuchyňskou minutku ve tvaru rajčete (od toho název pomodoro). Pokud nemáte, nesmutněte. Stačí jakákoliv jiná, případně existují i mobilní aplikace. Tu vlastním já. 
Sepište si úkoly od nejsložitějšího a nejurgentnějšího k těm méně hořlavým.
Na minutce si nastavte čas 25minut. Po tuto dobu se plně věnujte úkolu, která je potřeba řešit. Tento úsek se jmenuje pomodora. Pokud vás vyruší myšlenka, zapište si ji a dál se věnujte problematice úkolu. Po uplynutí 25 minut si dejte 5 minut na odpočinek. Uvařit kafe, pár cviků na záda, ať nejsme z toho věčného čučení do monitoru jak krabice. Po čtyřech cyklech pomodora je dobré si udělat pauzu delší. Časové úseky se dají protahovat a upravovat. Máme 25/5 či 50/10. 

Tato metoda se naprosto geniální na učení a do kanceláří. Ne všechny profese můžou do práce po 25minutách hodit vidle a jít se protáhnout. 

S touto metodou laškuji od února tohoto roku a musím říct, že ty úseky plného soustředění a mnoho krátkých pauziček nesou svá ovoce. 

PF 2022

 Le Roi est mort, vive le Roi! Král je mrtev, ať žije král. 

Starý kalendář předal své žezlo, nebo spíše hřebík, novému. Stěnu nyní zdobí svazek dvanácti nových obrázků krajinek, které se svým vzhledem snaží definovat daný měsíc. 
Musím říct, že Lednu se to zatím moc nedaří. 

Rok 2021 byl stejně zvláštní jako rok 2020. Mnozí z nás si už  zvykli, že se v MHD nosí roušky a berou si je do kapsy stejně samozřejmě, jako klíče od bytu. Prvotní vlna solidarity s notnou dávkou strachu z neznámého covidu vystřídala další vlna, která je snad ještě horší, než nemoc samotná. 
V roce 2021 se v mnoha lidech rozmohla  nevraživost, zášť, zloba, bolest, nesmyslná rebelie, arogance a agresivita. 
Tleskání záchranným složkám vystřídalo nadávání. Porušování čehokoliv, co nařídí vláda je na denním pořádku. Tím, nechci říct, že se vším, co vláda učinila souhlasím. Občas to byla opravdu pro mě nepochopitelná nařízení a často jsem si u zpráv vzpomněla na dětský serial s Patem a Matem. 
Ale byla tu. Nebyla jen u nás. Byla celosvětově. A házet opatření na premiéra, Kalouska nebo támhle Honzu z Horní Dolní mi v dané situaci přijde hloupé. Doufám, že tato nemoc, která je v lidských duším v roce 2022 vyšumí a kdyby sebou vzala covid, bylo by to ještě hezčí. 

A jaký bude rok 2022? 
Obávám se, že covid jen tak nezmizí. Pandemie sice může ovlivnit nějaké věci, ale neovlivní vše. Stále si můžeme užít výlet po místním lese. Vydat se na procházku do Zoo, podpořit kavárnu, že si tu a tam koupím to jejich kafe - ideálně do vlastního hrnečku. Koupit hrášek a jít krmit labutě. Zavolat a pokecat s rodinou. Nebo jen a prostě být spolu. Je mnoho cest, jak si udělat dobrý rok. Ono stačí i chtít, aby byl dobrý a něco málo pro to taky udělat. 

Tak ať je váš rok dobrý a takový, jako si ho chcete udělat.