Vím, že nic nevím

 

Přesně tak si připadám poslední dva roky v práci. Vlastně ne. Vím, že v pracovních podmínkách umím uvařit obstojné kafe.

Co jsem se vrátila z mateřské, pociťuji značný diskomfort. Mozek se po třech a půl letech na mateřské přesměroval na jiné priority a covidové lockdowny mu taky moc nepomohly (z těch se vzpamatovávám dodnes). První rok se práce vlekla. Do činnosti jsem byla zapojována velmi zřídka. Ono svěřit něco někomu, když mu dítko nastoupilo do školky, a tedy s každým pšíknutím to je ošetřovačka na minimálně týden, je dost na prd. První rok jsem tedy tolerovala a hlava se postupně oklepávala.
Druhý rok přišla reorganizace a já přestoupila na jinou pozici. Jenže dítko bylo stále nemocné. Na krčení ramen pediatry, že to je normální školková rýma jsem po čtyřech měsících už zvedala obočí. Trvalo ještě dva měsíce, než jsem po debatě ve školce usoudila, že si malá odnesla bonus ve formě streptokoka. Půl roku frustrace.

Nyní se mi dávají úkoly a můj mozek, který je zvyklý na jiné činnosti, to dost nedává.
Takovou chybovost si za svůj pracovní život nepamatuji. Po tom, co jsem u dvanácti jmen udělala překlep v emailu, jsem téměř došla domů v slzách a myšlenky se od té doby zabývají tím, že bych změnila práci.

Ono to možná přejde. A možná taky ne. Uvidím.
Budu se dál snažit tu věc v hlavně probrat k životu.