Návrat do minulosti I.

Znáte takový ten pocit, když otevřete mystické dveře, dýchne na vás krásná vůně, po těle přeběhne hřejivý pocit a vy máte pocit, že i když ty dveře vedou daleko, tak zároveň vedou domů?

Tyhle dveře se mi povedlo najít a otevřít je. 
Vůně za nimi byla plná kávy, slunce, posečené louky, květin a bavlny. A tu a tam zabečela nějaká ta ovečka, lama se vztyčenou hlavou přežvykovala a angorský králík pochrupoval mrkev. 

Jako malé škvrně mě moje mamka s prababičkou učily háčkovat a plést. Z háčkování jsem pobrala pouze řetízkové oko a pletení základ hladce a obrace, které jsem stejně motala jinak. 

Vítr mě pak po základce zavál na jakous uměleckou školu, která mě sic bavila (dneska bych celou školu uchopila jinak), ale po ukončení jsem na tvoření nehrábla. Pár let na to jsem se odstěhovala a zjistila, že mi vlastně ta umělecká stránka chybí. Můj mozek i ruce toužily vyrábět a tvořit. 
Jenže co? Kresba mě nenaplňovala (plus mi po letech nicnedělání ani nešla), kaligrafie to samé. 
Zkoušela jsem origami, šperky z kroužků (jinými slovy chainmaille - něco jako kroužkové drátěné košile, ale do šperku), drátěné stromy s korálky (zde už trochu přihořívalo), kanzashi (květinové ozdoby do vlasů ze stuh - japonský styl). Nakonec jsem na půdě našla jehlice, koupila klubko pochybné značky i kvality a jala se plést šálu. Po večerech při sledování filmů ze světa Hvězdných válek jsem motala a na konci se narodilo cosi, co se i dalo šálou nazvat. 
V mé hlavě se rozsvítilo světélko. Koupila jsem další příze, další jehlice a ... nešlo mi to. Uložila jsem jehlice, ale protože jsem cítila správný směr, zkusila jsem háček. Umotala jsem několik metrů řetízků, než očka byla trochu stejná. Jenže z řetízku se toho moc neudělá a tak jsem se pídila po návodech. 
Objevila jsem svět ok, krátkých a dlouhých sloupků, vějířků a pikotek. Svět barev, měkkých klubíček a nespočet možností. 

Tahle cesta je to, co jsem hledala a našla.