Komfortní zóna

Myslím, že nastal čas, abych vylezla ze své komfortní zóny. 

Už jako malé pískle jsem si ráda vymýšlela a myslím, že jsem z toho nikdy tak úplně nevyrostla. Ráda jsem si ohýbala svět a dumala nad tím, co by, kdy by a jak by to třeba mohlo dopadnout. 
Dokonce jsem měla s kamarádkou vážnou debatu nad příběhem, který bych jednou chtěla hodit na papír. 

Vize mě přepadla při uklízení kuchyně. Vidina království a všeho, co k tomu patří. 
Hrad, trůn, poddaní a lány. Jenže to moje království by nebylo ledajaké království. Bylo by to království bordelu odehrávající se na území za sporákem. Drobečkové království. S králem a královnou. Pokud mě paměť neklame, král měl být z rodu Brambor a královna Těstovina. Jejich poddaní zrnka rýže a kdoví čeho ještě jim pomáhají. Stařešinové straší nově příchozí příšerou ze saponátu. 

Hovadina nonplusultra, ale v dnešní době, kdy vycházejí knihy o kakání, by to třeba tak strašné zase nemuselo být. Obzvlášť, kdyby se do příběhu zakomponovalo nějaké povědomí o důležitosti a rozmanitosti potravin. 

To mě přivádí k myšlence, že bych mohla vystoupit ze své komfortní zóny a občas sem něco z mých příběhů napsala. Nyní sice nemám rozepsaný příběh o Království za sporákem, ale něco se v mé hlavě tetelí a na papíře mám jakýs obrys čehosi, co chce obalit. Furt jsem si říkala, že musím počkat, až se naučím to a ono, ale... Je čas se do toho prostě pustit a zkoušet. Najít si vlastní styl a psát.