Motivace ke čtení a AI

Víla Lili a kouzelná písmenka

V hlubokém lese žila malá víla jménem Lili. Byla zvědavá a veselá, ale měla jedno velké přání – chtěla se naučit číst. Každý den si sedla na pařez, vzala knížku a otevřela ji. Ale ouha! Písmenka se jí pletla. Jednou viděla "A", ale myslela si, že je to "H". Jindy se jí slova rozutekla jako mravenci.
"Proč to nejde?" vzdychla Lili smutně. "Všichni vílí kamarádi už čtou pohádky, jen já ne!"
Jednoho dne přiletěla stará sova Heda. Sedla si vedle Lili a řekla:
"Zkus se zhluboka nadechnout a soustřeď se jen na jedno písmenko. Jen na něj, ne na všechna najednou."
Lili zavřela oči, zhluboka se nadechla... a podívala se na první písmenko.
„B“.
„B… jako beruška!“ vykřikla.
Pak přišlo „O“.
„O… jako okno!“
A pak další a další písmenka. Lili je začala poznávat. Spojovala je do slov a pak do vět. A najednou... čtení začalo dávat smysl!
Z knížky vyletěla pohádka o princi a drakovi. Příběh rostl jako květina. Lili se smála a tleskala.
„Já čtu! Já opravdu čtu!“ tančila nad stránkami. Od té doby si víla Lili čte každý den. A když se jí někdy písmenka zase pletou, jen se usměje a řekne: „Stačí se trochu víc soustředit.“

Text výše uvedený byl vytvořen AI na základě požadavků, které dostal. 

Doma mám prvňačku, které čtení moc nejde a tím ztrácí motivaci k dalším krokům. Dnes v práci jsem AI požádala o pomoc s jedním pracovním projektem a napadlo mne, že bych mohla v rychlosti využít tuto službu a rychle vygenerovat něco, co by to moje pišišvoře mohlo louskat doma. Vypadl z toho příběh, který považuji za použitelný a účel tréninku plní. Trochu mě však děsí, že bych si vlastně mohla vygenerovat celý příběh o víle Lili, který by mohl být knižní serií. Lili v první třídě z mechu, druhá třída šiška... 
Každopádně mi tahle akce vnukla i nápad, že bych se mohla rozepisovat na příběhy, které by mi i dcerka pomáhala vymýšlet a pak by dostala knížku s příběhem, který by si chtěla přečíst, protože na něm sama spolupracovala.

Osteo cosi chcípák

Pokud zadáte do vyhledavače "proč mě bolí (zde si doplňte)", vyhodí to příčiny od banalit po katastrofické scénáře, kdy vaše životnost bude kratší než právě koupený chleba. 

Druhý den po RTG mého kyčelního kloubu jsem se dostavila na polikliniku pro výsledky. V textu bylo spousta slov, které kdybych přečetla nahlas, otevřu portál do jiné dimenze. Mezi touto druidskou hatmatilkou bylo i cosi, čemuž jsem rozuměla, a to osteofyty - astrosa. Se zvednutým obočím jsem se nazvala méně chápajícím domestikovaným skotem. No což. Mohlo to být horší. 

Lékařka potvrdila to, co jsem vyluštila a dodala, že vlastně lék na to úplně není. Mám užívat želatinové kolagenové tablety, případně doplnit hořčík, železo a céčko. A mazat.
V dalším bodě by mě mohla poslat na ortopedii, kde bych dostávala roztomilé kortikoidové injekce. Momentálně jsem ve stavu, kdy tuto možnost zatím odmítám. 
Fungovat mám víceméně bez omezení, zkusit nějaké lehké cviky, netahat těžké nákupy a pokud bude 30 km dlouhá procházka, nemám tahat krosnu. 

Tak doma baštím Kamzíka, který o sobě tvrdí, že je 2x silnější. Mažu se krémem, který smrdí, jak by umřel na otravu alkoholem. A doufám, že první stádium téhle srandy zůstane v jedničce ještě tak dalších dvacet let.

RTG kyčle a knižní romance

Dnes jsem byla na RTG kyčle. Kyčel sama  mě už bolí nějaký ten pátek (6 let, 9 měsíců a 20 dní), ale poslední dny je to značně diskomfortní. Čti: Sere mě to natolik, že jsem šla k MUDr, protože odmítám večer žrát ibalginy, abych mohla usnout. 

Lékařka mě poslala na RTG a pak se uvidí. Co má ale RTG mého kyčelního kloubu společný s romantickými knihami? Většina hrdinek v této literatuře se dostane do nějaké banální situace, kde při kontaktu s protějškem zpanikaří a i když se ze všech sil snaží, chovají se nelogicky a většinou udělají pravý opak toho, co mají a co je od nich požadováno. Tak si pak říkáte, že to přece není možné, aby žena v postavení (od archeoložky, právničky po neurovědkyni) dělala takové mozkové záseky. A ono to je velmi reálné. Sice nepatřím do výše jmenovaných skupin, ale mám ukončené středoškolské vzdělání s maturitním listem. 

Po příchodu do prázdné čekárny jsem z batožiny vytáhla knihu, protože jsem po cestě zakopla o knihkupectví a kniha se nějakým záhadným způsobem vybrala, zaplatila a šla se mnou. Nestihla jsem ji ani pořádně očuchat, natož přešít prolog a už jsem šla na řadu. Při podávání zprávy, co se mi má fotit se ptám, kolik kovu si musím sundat. Když mi oznámil, že si vše až na džíny můžu nechat, docela se mi ulevilo. 
Odvedl mě do místnosti, kde jsem si měla lehnout na stůl. Jen jsem si lehla obráceně. Začala jsem se otáčet na správnou stranu, kdy mě lékař naprosto vykolejit požadavkem, abych si lehla na záda. Tak jsem si lehla na bok. "Prosím, na záda." slyším znovu a tak se rozplácnu na břicho. Teprve pak mi dochází, co se po mě vlastně chce a já se konečně dostávám do pozice, kde mi můžou zrentgenovat nohu a celou dobu uvažuji nad tím, že bych měla vrátit všechna vysvědčení a začít navštěvovat první třídu základní školy se svou dcerou. 

Takže, až si příště nějaká postava v knize ve vypjaté situaci, kdy po ní opačné pohlaví chce odpověď na zásadní otázku typu "chceš večer na pizzu nebo burger" zalije kafe čajem, nebudu ji soudit. 

Komfortní zóna

Myslím, že nastal čas, abych vylezla ze své komfortní zóny. 

Už jako malé pískle jsem si ráda vymýšlela a myslím, že jsem z toho nikdy tak úplně nevyrostla. Ráda jsem si ohýbala svět a dumala nad tím, co by, kdy by a jak by to třeba mohlo dopadnout. 
Dokonce jsem měla s kamarádkou vážnou debatu nad příběhem, který bych jednou chtěla hodit na papír. 

Vize mě přepadla při uklízení kuchyně. Vidina království a všeho, co k tomu patří. 
Hrad, trůn, poddaní a lány. Jenže to moje království by nebylo ledajaké království. Bylo by to království bordelu odehrávající se na území za sporákem. Drobečkové království. S králem a královnou. Pokud mě paměť neklame, král měl být z rodu Brambor a královna Těstovina. Jejich poddaní zrnka rýže a kdoví čeho ještě jim pomáhají. Stařešinové straší nově příchozí příšerou ze saponátu. 

Hovadina nonplusultra, ale v dnešní době, kdy vycházejí knihy o kakání, by to třeba tak strašné zase nemuselo být. Obzvlášť, kdyby se do příběhu zakomponovalo nějaké povědomí o důležitosti a rozmanitosti potravin. 

To mě přivádí k myšlence, že bych mohla vystoupit ze své komfortní zóny a občas sem něco z mých příběhů napsala. Nyní sice nemám rozepsaný příběh o Království za sporákem, ale něco se v mé hlavě tetelí a na papíře mám jakýs obrys čehosi, co chce obalit. Furt jsem si říkala, že musím počkat, až se naučím to a ono, ale... Je čas se do toho prostě pustit a zkoušet. Najít si vlastní styl a psát.

Moje cesta ke čtivu

Když jsem byla malá, základní školou povinná, čtení mě moc nebralo. Měla jsem smůlu na výběr knih. Fantasy knihy, kde hrdinka přidcmrndávala do děje svými vnadami, protože fláknout někoho po papule mečem je přeci pro dámu nehodné. Ani tou pánví se smaženými vajíčky jí není dovoleno padoucha pohladit po obličeji či jinde po těle. 

Dívka se vzdá vzdělání, kariéry a učí se vařit a starat o byt, aby mohla být vhodnou kvočnou. Musím říct, že mě to moc nemotivovalo. 

Trochu přišel zlom, když mi ke konci základní školy doporučila kamarádka dívčí romány z koňského prostředí. Dívka zažívajíc první motýlky v břiše při pohledu na fešáka ve vedlejší kóji, a nemyslím tím koně. Lásky, pády a hrabání se zpět do sedla. To nebylo úplně špatné. 

Pak přišla kniha, která otřásla dětským knižním světem. Život mladého kluka, který dostal pozvánku do školy čar a kouzel v Bradavicích. Harry Potter otevřel stránky knih mnoha dětem. Svět má své mouchy, ale pro mě to už bude navždy TA kniha. Harry má totiž i kamarády. Rona a hlavně Hermionu, která je chytrá a nebojácná. A nebyla sama. 

Knihy dostaly další šanci. Ale abych byla upřímná, nikdy jsem se nedefinovala jako knihomol. Ono těch 5-7 knih ročně do definice knihomola má dost daleko. Každá má etapa života je spjata s nějakým žánrem. 
Měla jsem období severských kriminálek, japonských historických detektivek, sešity Večery pod lampou a i pár Harlekýnek padlo. 

Pak mě knihy opustily, aby se vrátily s novou silou a já je vítám. 
Jsem zpět ve světě fantasy. Čtu o sarkastických dracích, vílách a andělech. Jen v mých knihách není víla 10cm poletující světélkující cosi, ale většinou je to kus pořádný ženský či chlapa, se schopnostmi, za které by se nestyděl žádný člen URNY. Do toho si tam připleťte romantickou linku a vznikl žánr romantasy. Tyto knihy prokládám i normálními romancemi a pak romancemi, za které skončím v pekle. 

V roce 2020 jsem přečetla 6 knih.
V roce 2021 jsem přečetla 5 knih.
V roce 2022 jsem přečetla 4 knihy. 
V roce 2023 jsem přečetla 2 knihy. 

Loni - roku 2024 jsem přečetla 28 knih. 

Letos - zatím jich mám na kontě 10.

Možná si do téhle rubriky občas napíšu cvičně nějakou recenzi na knihu. A možná vystoupím ze své komfortní zóny a zkusím sem napsat i to, co nosím v hlavě už pár let. 

Klacek přes cestu

Občas se stane, že jdou věci přesně tak, jak si naplánujeme. Častější situace však jsou, že se prostě něco nepovede, musí se použít improvizace či se vše proškrtá, vrátí se na začátek a začne znova.

V práci došlo k takovému Člověče nezlob se. Dvě figurky vypadly z herního pole, pár změnilo své pozice a hraje se dál.

Zažádala jsem si o kurz práce s grafickým programem, ale byl mi hozen na cestu klacek. Kurz byl z nedostatku účastníků zrušen a bude se vypisovat nový termín, který proběhne kdo ví kdy. Zbylo mi si zanadávat, akceptovat to a najít si zase tutoriály, abych se postupně s programem učila svépomocí.

Ač to tak nevypadá, já a PC moc kamarádi nejsme. Absence anglického jazyka a lehká alergie na jeho výskyt mi v tom taky moc nepomáhá. Nejraději bych vše překládala do rodných jazyků. A nevadilo by mi, kdyby byl v rámci programů překlad trochu kostrbatější.

Klacek na cestě tedy odhazuji do roští, jdu si najít tutorial videa a zkoušet přijít na to sama, byť se u toho budu ještě držet motivace, která poslední dny pěkně klouže.

Svět nových pojmů

Copywriting a kreativní copywriting. Žurnalistika, tvůrčí psaní a korporátní komunikace.

Nový svět pisálkování pomalu otevírá své brány a já koukám, co všechno vím či nevím. Té druhé možnosti je podstatně více. Každé psaní má své požadavky a zaměřuje se na jistou cílovou skupinu. A o tom, jak to správně napsat mám ponětí jako o fungování CERNu, kde si hrají s jaderným výzkumem.

Naštěstí se jde dneska téměř vše doučit kliknutím na tlačítko v počítači. A kurzů je mnoho. Najít si kurz na témata, která nyní budu potřebovat v práci byla otázka pár minut.

Grafika momentálně hoří nejvíce a shodou okolností byl kurz vyhlášen v počítačové škole Gopas. S nimi mám již zkušenost z minula, když jsem byla na školení ohledně vytváření prezentací. Velmi příjemná lektorka, kvalitní předávání informací a tipů, jak jsi práci ulehčit. Shodou okolností stejná škola vypsala i kurz na copywriting. Není to úplně věc, kterou bych 101% využila v práci, ale značné procento tu je. Jak zaujmout čitatele, krátké texty. Jak text prodat. Jak vytvořit pozitivní emoce.

Klik, klik, klik. Napsat do systému odůvodnění, proč chci školení a poslat dál. Nyní mám už obě školení schválena. Grafika v programu Affinity Designer bude již tento měsíc a copywriting navštívím v květnu. Nyní už pokukuji po dalších možnostech, jak si v tomto oboru rozšířit znalosti. Ale to bude hudba dalšího pololetí.