Moje cesta ke čtivu

Když jsem byla malá, základní školou povinná, čtení mě moc nebralo. Měla jsem smůlu na výběr knih. Fantasy knihy, kde hrdinka přidcmrndávala do děje svými vnadami, protože fláknout někoho po papule mečem je přeci pro dámu nehodné. Ani tou pánví se smaženými vajíčky jí není dovoleno padoucha pohladit po obličeji či jinde po těle. 

Dívka se vzdá vzdělání, kariéry a učí se vařit a starat o byt, aby mohla být vhodnou kvočnou. Musím říct, že mě to moc nemotivovalo. 

Trochu přišel zlom, když mi ke konci základní školy doporučila kamarádka dívčí romány z koňského prostředí. Dívka zažívajíc první motýlky v břiše při pohledu na fešáka ve vedlejší kóji, a nemyslím tím koně. Lásky, pády a hrabání se zpět do sedla. To nebylo úplně špatné. 

Pak přišla kniha, která otřásla dětským knižním světem. Život mladého kluka, který dostal pozvánku do školy čar a kouzel v Bradavicích. Harry Potter otevřel stránky knih mnoha dětem. Svět má své mouchy, ale pro mě to už bude navždy TA kniha. Harry má totiž i kamarády. Rona a hlavně Hermionu, která je chytrá a nebojácná. A nebyla sama. 

Knihy dostaly další šanci. Ale abych byla upřímná, nikdy jsem se nedefinovala jako knihomol. Ono těch 5-7 knih ročně do definice knihomola má dost daleko. Každá má etapa života je spjata s nějakým žánrem. 
Měla jsem období severských kriminálek, japonských historických detektivek, sešity Večery pod lampou a i pár Harlekýnek padlo. 

Pak mě knihy opustily, aby se vrátily s novou silou a já je vítám. 
Jsem zpět ve světě fantasy. Čtu o sarkastických dracích, vílách a andělech. Jen v mých knihách není víla 10cm poletující světélkující cosi, ale většinou je to kus pořádný ženský či chlapa, se schopnostmi, za které by se nestyděl žádný člen URNY. Do toho si tam připleťte romantickou linku a vznikl žánr romantasy. Tyto knihy prokládám i normálními romancemi a pak romancemi, za které skončím v pekle. 

V roce 2020 jsem přečetla 6 knih.
V roce 2021 jsem přečetla 5 knih.
V roce 2022 jsem přečetla 4 knihy. 
V roce 2023 jsem přečetla 2 knihy. 

Loni - roku 2024 jsem přečetla 28 knih. 

Letos - zatím jich mám na kontě 10.

Možná si do téhle rubriky občas napíšu cvičně nějakou recenzi na knihu. A možná vystoupím ze své komfortní zóny a zkusím sem napsat i to, co nosím v hlavě už pár let. 

Klacek přes cestu

Občas se stane, že jdou věci přesně tak, jak si naplánujeme. Častější situace však jsou, že se prostě něco nepovede, musí se použít improvizace či se vše proškrtá, vrátí se na začátek a začne znova.

V práci došlo k takovému Člověče nezlob se. Dvě figurky vypadly z herního pole, pár změnilo své pozice a hraje se dál.

Zažádala jsem si o kurz práce s grafickým programem, ale byl mi hozen na cestu klacek. Kurz byl z nedostatku účastníků zrušen a bude se vypisovat nový termín, který proběhne kdo ví kdy. Zbylo mi si zanadávat, akceptovat to a najít si zase tutoriály, abych se postupně s programem učila svépomocí.

Ač to tak nevypadá, já a PC moc kamarádi nejsme. Absence anglického jazyka a lehká alergie na jeho výskyt mi v tom taky moc nepomáhá. Nejraději bych vše překládala do rodných jazyků. A nevadilo by mi, kdyby byl v rámci programů překlad trochu kostrbatější.

Klacek na cestě tedy odhazuji do roští, jdu si najít tutorial videa a zkoušet přijít na to sama, byť se u toho budu ještě držet motivace, která poslední dny pěkně klouže.

Svět nových pojmů

Copywriting a kreativní copywriting. Žurnalistika, tvůrčí psaní a korporátní komunikace.

Nový svět pisálkování pomalu otevírá své brány a já koukám, co všechno vím či nevím. Té druhé možnosti je podstatně více. Každé psaní má své požadavky a zaměřuje se na jistou cílovou skupinu. A o tom, jak to správně napsat mám ponětí jako o fungování CERNu, kde si hrají s jaderným výzkumem.

Naštěstí se jde dneska téměř vše doučit kliknutím na tlačítko v počítači. A kurzů je mnoho. Najít si kurz na témata, která nyní budu potřebovat v práci byla otázka pár minut.

Grafika momentálně hoří nejvíce a shodou okolností byl kurz vyhlášen v počítačové škole Gopas. S nimi mám již zkušenost z minula, když jsem byla na školení ohledně vytváření prezentací. Velmi příjemná lektorka, kvalitní předávání informací a tipů, jak jsi práci ulehčit. Shodou okolností stejná škola vypsala i kurz na copywriting. Není to úplně věc, kterou bych 101% využila v práci, ale značné procento tu je. Jak zaujmout čitatele, krátké texty. Jak text prodat. Jak vytvořit pozitivní emoce.

Klik, klik, klik. Napsat do systému odůvodnění, proč chci školení a poslat dál. Nyní mám už obě školení schválena. Grafika v programu Affinity Designer bude již tento měsíc a copywriting navštívím v květnu. Nyní už pokukuji po dalších možnostech, jak si v tomto oboru rozšířit znalosti. Ale to bude hudba dalšího pololetí.

Pracovní konstelace a erupce

Když byl ještě blogovací svět místem pisálků, bylo mi drobných náct. Přidávala jsem články o úskalích člověka na hranici puberty a dospívání. 
Měla jsem svých pár čtenářů a bavilo mě to. 
Jenže s odchodem jedné platformy odešlo i mé psací období. Několikrát jsem se pokusila navázat, ale nikdy se to nesetkalo s úspěchem. 
Nakonec jsem vztyčila bílou vlajku. Bylo příliš mnoho věcí, aktivit, nechutě psát, hledání sama sebe... péče o Rybičku a na klávesnici usedal prach. 

Návrat do práce se taky nenesl v kdovíjakých výškách. Co si budeme povídat. Tři a půl roku doma (a z toho pěkný čas uzavírek) vám vykouzlí z mozku kostku. 

V práci jsem byla rok tam, pak přesedla jinam s vidinou karierního posunu. Ten se však nekonal. Práce sice byla nadmíru zajímavá, ale nebyl to správný směr. Takže čelem vzad, krok zpět a znovu a lépe. 
Chvilku to trvalo. Byl to čas nervů, frustrace a občasné hlavy v dlaních a přemítáním, zda se na to nemám vykašlat a jít úplně jinam. 
V půlce loňského roku jsem byla opět přeřazena. 
Na konci ledna bylo každoroční sezení s nadřízenými. Vedoucí sdělil svoje vize a vy své. 

A kostky začaly padat na svoje místo. 

Nyní mám požádáno o kurz práce s grafickým programem (grafiku jsem nedělala od školy a je to už nějaký ten pátek) a další školení se ohledně copywritingu. 

Nechci stahovat pomyslné gatě, protože brod je ještě daleko. Každopádně mám po dlouhé době pocit, že tohle je ten pracovní krok správným směrem.

A třeba se tu objeví článek častěji, než jednou za tři roky. 

Vejce, mušle, dýně, strom

Sedím s Rybičkou v obýváku a hrajeme si na piknik. Dáváme si kávu a sušenky. Přesněji řečeno, já mám kávu, Rybka má kakao. Koukám na stěnu se zabudovanou policí, kde je různě naskládáno puzzle, skleničky, co nepoužíváme, krabičky, co „se někdy můžou hodit“, chaos papírů k bytu, pojištění a kdo ví od čeho ještě. Střídavě koukám na poličky a Rybku. Beru do ruky telefon a pod dohledem Rybičky chvilku sjíždíme internety a já ji vysvětluji, co jsou dekorace a jak si uděláme fajnový byteček.

Koupím čtyři krabice, které pojmenuji dle ročních období. Jaro, léto, podzim, zima. Každá z těch krabic bude obsahovat dekorace k danému období.

Těším se, až budeme s malou kupovat dýně a dekorace v barvách podzimu. Oranžové polštáře budou ladit k závěsům a podzim přeneseme domů. 

Od prosince bude vše doma zdobit vánoční nálada. Vločky, šišky, vůně skořice. A nejde opomenout světýlka. 

Na jaře se přidá svěží zelená. Kytky, občas zajda a nějaké to kuře. 

V létě bych to viděla na vodu. Mušle, slunce, písek. Pohoda. 

Vím, že nic nevím

 

Přesně tak si připadám poslední dva roky v práci. Vlastně ne. Vím, že v pracovních podmínkách umím uvařit obstojné kafe.

Co jsem se vrátila z mateřské, pociťuji značný diskomfort. Mozek se po třech a půl letech na mateřské přesměroval na jiné priority a covidové lockdowny mu taky moc nepomohly (z těch se vzpamatovávám dodnes). První rok se práce vlekla. Do činnosti jsem byla zapojována velmi zřídka. Ono svěřit něco někomu, když mu dítko nastoupilo do školky, a tedy s každým pšíknutím to je ošetřovačka na minimálně týden, je dost na prd. První rok jsem tedy tolerovala a hlava se postupně oklepávala.
Druhý rok přišla reorganizace a já přestoupila na jinou pozici. Jenže dítko bylo stále nemocné. Na krčení ramen pediatry, že to je normální školková rýma jsem po čtyřech měsících už zvedala obočí. Trvalo ještě dva měsíce, než jsem po debatě ve školce usoudila, že si malá odnesla bonus ve formě streptokoka. Půl roku frustrace.

Nyní se mi dávají úkoly a můj mozek, který je zvyklý na jiné činnosti, to dost nedává.
Takovou chybovost si za svůj pracovní život nepamatuji. Po tom, co jsem u dvanácti jmen udělala překlep v emailu, jsem téměř došla domů v slzách a myšlenky se od té doby zabývají tím, že bych změnila práci.

Ono to možná přejde. A možná taky ne. Uvidím.
Budu se dál snažit tu věc v hlavně probrat k životu.

Cena dětského života byla stanovena.

Poslední dobou je toho na mě nějak moc a tak znovu vytahuji terapii psaním.

V době peněz lidi řeší kolik co stojí. Kolik stojí chleba nebo kolik máslo? Kolik stojí svetr ruční výroby a z pochybné fabriky? Kolik stojí maso?
Kolik stojí život zvířete? Kolik stojí život člověka?

Poslední dva tři dny se internet otřásl příběhem Martina, dvouletého caparta, kterého neuvidíte na pískovišti, neb si vytáhl do začátku života hodně blbou kartu, na které bylo AADC syndrom. Toto onemocnění je vážné, smrtelné a extrémně vzácné. Na světě je kolem 120 potvrzených případů.
I tak se s touto šmejdskou kartou dá bojovat a i vyhrát.
Lékaři mají lék. Tedy genetickou terapii, která zmírní nebo zlikviduje příznaky nemoci. Jenže to by bylo asi moc snadné. Někdo spočítal, že cena tohoto léku bude v přepočtu na naše koruny celých 100 mega. V číslech to vypadá takto: 100 000 000. A je to výdaj pro jednu rodinu kurňa moc. Tak šli na pojišťovnu, kde jim řekli, že to neproplatí.
Jako rodič si naprosto neumím představit to, co jim bylo sděleno a jejich emoce.
Vidím v tom to, že moje dítě, které se zatím jen zvládlo narodit a trochu žít nemá cenu sta miliónů. Ono to dítě totiž krom toho, že přišlo na svět, nic nedokázalo. Nemá nobelovku, nemá opakující se tituly z mistrostvích světa. Nemá nic a o vše musí bojovat.

Rodina založila na portálu donio.cz sbírku. První dny to šlo pomaličku a tu a tam se připsala stovka. Pak přišla na řadu síla medií. Internetem se jako tsunami prohnala vlna se zprávou od Martínka a celá tato částka byla vybrána za neuvěřitelných 35 dní. A ještě víc (momentálně je tam lehce přes 149)

Martin dostal šanci na léčbu. Dál mu bude národ držet palce a bude očekávat zprávy, že se to povedlo a bude moci hodit do školky, rozbít si koleno, přinést poznámku.

Na Donio je spousta příběhů. Tu chce někdo novou ruku, tu někdo pomoc s vyhořelým domem, tu někdo speciální kolo nebo elektrický invalidní vozík. Žádosti o pomoc s příspěvkem na rehabilitace a pomůcky. Jinde žádá útulek pro své svěřence.

Jak je možné, že na toto není? Každý měsíc odvádím peníze a není na to, aby se někomu uhradila léčba či koupila zdravotní pomůcka?

Je mi z toto smutno, ale zároveň, když vidím, jak se lidi semknou a korunku po korunce posílají cizím lidem na pomoc, tak to zahřeje u srdce.

Mám adoptovanou holčičku v Indii, které platím šanci na lepší život, když bude mít možnost vzdělání.
A dávám si předsevzetí, že každý měsíc hodím něco na nějakou sbírku. Ať už na léčbu, rehábko, trojnožku s kolečky pro psa…
Nepomůžu všem, ale zkusím dělat svět lepším místem.