RTG kyčle a knižní romance

Dnes jsem byla na RTG kyčle. Kyčel sama  mě už bolí nějaký ten pátek (6 let, 9 měsíců a 20 dní), ale poslední dny je to značně diskomfortní. Čti: Sere mě to natolik, že jsem šla k MUDr, protože odmítám večer žrát ibalginy, abych mohla usnout. 

Lékařka mě poslala na RTG a pak se uvidí. Co má ale RTG mého kyčelního kloubu společný s romantickými knihami? Většina hrdinek v této literatuře se dostane do nějaké banální situace, kde při kontaktu s protějškem zpanikaří a i když se ze všech sil snaží, chovají se nelogicky a většinou udělají pravý opak toho, co mají a co je od nich požadováno. Tak si pak říkáte, že to přece není možné, aby žena v postavení (od archeoložky, právničky po neurovědkyni) dělala takové mozkové záseky. A ono to je velmi reálné. Sice nepatřím do výše jmenovaných skupin, ale mám ukončené středoškolské vzdělání s maturitním listem. 

Po příchodu do prázdné čekárny jsem z batožiny vytáhla knihu, protože jsem po cestě zakopla o knihkupectví a kniha se nějakým záhadným způsobem vybrala, zaplatila a šla se mnou. Nestihla jsem ji ani pořádně očuchat, natož přešít prolog a už jsem šla na řadu. Při podávání zprávy, co se mi má fotit se ptám, kolik kovu si musím sundat. Když mi oznámil, že si vše až na džíny můžu nechat, docela se mi ulevilo. 
Odvedl mě do místnosti, kde jsem si měla lehnout na stůl. Jen jsem si lehla obráceně. Začala jsem se otáčet na správnou stranu, kdy mě lékař naprosto vykolejit požadavkem, abych si lehla na záda. Tak jsem si lehla na bok. "Prosím, na záda." slyším znovu a tak se rozplácnu na břicho. Teprve pak mi dochází, co se po mě vlastně chce a já se konečně dostávám do pozice, kde mi můžou zrentgenovat nohu a celou dobu uvažuji nad tím, že bych měla vrátit všechna vysvědčení a začít navštěvovat první třídu základní školy se svou dcerou. 

Takže, až si příště nějaká postava v knize ve vypjaté situaci, kdy po ní opačné pohlaví chce odpověď na zásadní otázku typu "chceš večer na pizzu nebo burger" zalije kafe čajem, nebudu ji soudit. 

Komfortní zóna

Myslím, že nastal čas, abych vylezla ze své komfortní zóny. 

Už jako malé pískle jsem si ráda vymýšlela a myslím, že jsem z toho nikdy tak úplně nevyrostla. Ráda jsem si ohýbala svět a dumala nad tím, co by, kdy by a jak by to třeba mohlo dopadnout. 
Dokonce jsem měla s kamarádkou vážnou debatu nad příběhem, který bych jednou chtěla hodit na papír. 

Vize mě přepadla při uklízení kuchyně. Vidina království a všeho, co k tomu patří. 
Hrad, trůn, poddaní a lány. Jenže to moje království by nebylo ledajaké království. Bylo by to království bordelu odehrávající se na území za sporákem. Drobečkové království. S králem a královnou. Pokud mě paměť neklame, král měl být z rodu Brambor a královna Těstovina. Jejich poddaní zrnka rýže a kdoví čeho ještě jim pomáhají. Stařešinové straší nově příchozí příšerou ze saponátu. 

Hovadina nonplusultra, ale v dnešní době, kdy vycházejí knihy o kakání, by to třeba tak strašné zase nemuselo být. Obzvlášť, kdyby se do příběhu zakomponovalo nějaké povědomí o důležitosti a rozmanitosti potravin. 

To mě přivádí k myšlence, že bych mohla vystoupit ze své komfortní zóny a občas sem něco z mých příběhů napsala. Nyní sice nemám rozepsaný příběh o Království za sporákem, ale něco se v mé hlavě tetelí a na papíře mám jakýs obrys čehosi, co chce obalit. Furt jsem si říkala, že musím počkat, až se naučím to a ono, ale... Je čas se do toho prostě pustit a zkoušet. Najít si vlastní styl a psát.