Kapitola první
Bylo nebylo… Tedy vlastně bylo a nebylo to tak dávno. Na
malou vílí vesničku padl večer. V lese se šeřilo a malá víla (zde si
doplň jméno své vílí princezny) si v koupelně z kapradí čistila
zoubky.
Těšila se do postýlky, protože si mohla ještě chvilku číst pohádkové knížky. Došla
do pokojíčku a uvelebila se s knížkou. Vedle postele měla vílí knihovničku.
Knížky na ní byly barevné a každá voněla jinak. Jedna po borůvkách, druhá po
měsíčku, jiná po dešti. Jméno sáhla po své oblíbené červené,
která voněla po jablkách a byla o zvířátkách, která mluvila a tančila na louce.
Když knížku otevřela, musela si promnout oči. Písmenka v knížce
byla přeházená. Slova nedávala smysl. Jméno zamrkala a zkusila to
znovu. „Kílark lžeběl op ucelou.“ oznamovala knížka.
„Asi jsem unavená. Plete se mi hlava,“ zašeptala si sama pro sebe a uložila knížku
zpět do knihovny. Pak si lehla do postýlky z mechu a než se přikryla
lístkem, už spala.
Druhý den ráno svítilo sluníčko. Maminka v kuchyni připravovala
malinovou kaši a Jméno si vzpomněla na knížku. Po snídani se
rozeběhla do pokojíčku. Znovu otevřela červenou knížku.
„Tak to nebyla moje chyba!“ vyhrkla Jméno a sledovala popletená písmenka.
„Ta knížka je určitě očarovaná,“ napadlo ji. Zavřela knížku a pevně ji držela.
„Musím zjistit, co se stalo!“ rozhodla se a vyběhla z pokojíčku za maminkou
do kuchyně.
Moje dcerka má trochu problém se čtením. Ptala jsem se jí, co by chtěla číst. Jaký příběh by to měl být.
A tak se začal rodit nápad na malou vílí slečnu, která se jmenuje stejně jako moje holčička.
Spolu se vydávají na první dobrodružství.
Text jsem se snažila psát tak, aby byl dostatečně jednoduchý pro někoho, kdo je v první třídě, ale zároveň byl i trochu výzvou. Zároveň nejsem pedagog, logoped... Jen mamka.
Pokud se zde najde někdy nějaký čtenář, který má doma taky malou vílu, může si příběh půjčit.
