Když byl ještě blogovací svět místem pisálků, bylo mi drobných náct. Přidávala jsem články o úskalích člověka na hranici puberty a dospívání.
Měla jsem svých pár čtenářů a bavilo mě to.
Jenže s odchodem jedné platformy odešlo i mé psací období. Několikrát jsem se pokusila navázat, ale nikdy se to nesetkalo s úspěchem.
Nakonec jsem vztyčila bílou vlajku. Bylo příliš mnoho věcí, aktivit, nechutě psát, hledání sama sebe... péče o Rybičku a na klávesnici usedal prach.
Návrat do práce se taky nenesl v kdovíjakých výškách. Co si budeme povídat. Tři a půl roku doma (a z toho pěkný čas uzavírek) vám vykouzlí z mozku kostku.
V práci jsem byla rok tam, pak přesedla jinam s vidinou karierního posunu. Ten se však nekonal. Práce sice byla nadmíru zajímavá, ale nebyl to správný směr. Takže čelem vzad, krok zpět a znovu a lépe.
Chvilku to trvalo. Byl to čas nervů, frustrace a občasné hlavy v dlaních a přemítáním, zda se na to nemám vykašlat a jít úplně jinam.
V půlce loňského roku jsem byla opět přeřazena.
Na konci ledna bylo každoroční sezení s nadřízenými. Vedoucí sdělil svoje vize a vy své.
A kostky začaly padat na svoje místo.
Nyní mám požádáno o kurz práce s grafickým programem (grafiku jsem nedělala od školy a je to už nějaký ten pátek) a další školení se ohledně copywritingu.
Nechci stahovat pomyslné gatě, protože brod je ještě daleko. Každopádně mám po dlouhé době pocit, že tohle je ten pracovní krok správným směrem.
A třeba se tu objeví článek častěji, než jednou za tři roky.
