Poslední dobou je toho na mě nějak moc a tak znovu vytahuji terapii psaním.
V době peněz lidi řeší kolik co stojí. Kolik stojí chleba
nebo kolik máslo? Kolik stojí svetr ruční výroby a z pochybné fabriky? Kolik
stojí maso?
Kolik stojí život zvířete? Kolik stojí život člověka?
Poslední dva tři dny se internet otřásl příběhem Martina,
dvouletého caparta, kterého neuvidíte na pískovišti, neb si vytáhl do začátku
života hodně blbou kartu, na které bylo AADC syndrom. Toto onemocnění je vážné,
smrtelné a extrémně vzácné. Na světě je kolem 120 potvrzených případů.
I tak se s touto šmejdskou kartou dá bojovat a i vyhrát.
Lékaři mají lék. Tedy genetickou terapii, která zmírní nebo zlikviduje příznaky nemoci. Jenže to by bylo asi moc snadné. Někdo spočítal, že cena tohoto
léku bude v přepočtu na naše koruny celých 100 mega. V číslech to
vypadá takto: 100 000 000. A je to výdaj pro jednu rodinu kurňa moc. Tak
šli na pojišťovnu, kde jim řekli, že to neproplatí.
Jako rodič si naprosto neumím představit to, co jim bylo sděleno a jejich emoce.
Vidím v tom to, že moje dítě, které se zatím jen zvládlo narodit a trochu
žít nemá cenu sta miliónů. Ono to dítě totiž krom toho, že přišlo na svět, nic
nedokázalo. Nemá nobelovku, nemá opakující se tituly z mistrostvích světa.
Nemá nic a o vše musí bojovat.
Rodina založila na portálu donio.cz sbírku. První dny to šlo pomaličku a tu a
tam se připsala stovka. Pak přišla na řadu síla medií. Internetem se jako tsunami
prohnala vlna se zprávou od Martínka a celá tato částka byla vybrána za
neuvěřitelných 35 dní. A ještě víc (momentálně je tam lehce přes 149)
Martin dostal šanci na léčbu. Dál mu bude národ držet palce
a bude očekávat zprávy, že se to povedlo a bude moci hodit do školky, rozbít si
koleno, přinést poznámku.
Na Donio je spousta příběhů. Tu chce někdo novou ruku, tu
někdo pomoc s vyhořelým domem, tu někdo speciální kolo nebo elektrický invalidní
vozík. Žádosti o pomoc s příspěvkem na rehabilitace a pomůcky. Jinde žádá
útulek pro své svěřence.
Jak je možné, že na toto není? Každý měsíc odvádím peníze a
není na to, aby se někomu uhradila léčba či koupila zdravotní pomůcka?
Je mi z toto smutno, ale zároveň, když vidím, jak se lidi
semknou a korunku po korunce posílají cizím lidem na pomoc, tak to zahřeje u srdce.
Mám adoptovanou holčičku v Indii, které platím šanci na
lepší život, když bude mít možnost vzdělání.
A dávám si předsevzetí, že každý měsíc hodím něco na nějakou sbírku. Ať už na
léčbu, rehábko, trojnožku s kolečky pro psa…
Nepomůžu všem, ale zkusím dělat svět lepším místem.
