Koukám do své kávové krabice a dnes to bude tématické. Vybírám kávu z Indie, země plné krásy, barev, ale také chudoby.
Kdesi v Indické provincii Karnátaka, s výhledem na Arabské moře, žije se svojí rodinou jedna docela obyčejná holčička. Její matka je doma a stará se o domácnost, jejího mladšího brášku a prarodiče, kteří s nimi také žijí. Otec chodí do práce do kamenolomu. (Práce snů.)
Jenže v Indii je školné placené a rodina má málo prostředků.
Začarovaný kruh. Rodiče nemají na zaplacení školného, dítě se nevzdělá (rodiče taky nejsou na tom se vzděláním nejlíp) a vystoupit z kruhu chudoby je neskutečně těžké.
Takhle holčička měla štěstí. Je dobrá studentka a místní charitativní organizace ji nabídla možnost "adopce na dálku".
O adopci jsem už dlouho přemýšlela a vždy to nějak vyšumělo.
Na konci loňského roku se znova myšlenka adopce na dálku usídlila v mé hlavě. Hledala jsem informace, organizace, zkušenosti jiných a počítala.
Vše dospělo do bodu, kdy jsem prohlížela fotografie na stránce a klikla na ikonku "podpořit dítě".
Dorazilo mi pár emailů, vyřídila se platba a za pár dní zazvonila pošta s obálkou do vlastních rukou, která obsahovala souhrn informací, kontaktních adres a fotografie dívky a její rodiny.
Abych byla upřímná, udělalo mi to radost.
Na naše podmínky nespadám do skupiny lidí, co maj prašulí habakuk, ale pořád mám tolik, abych někomu na druhé straně planety mohla velkým způsobem změnit život k lepšímu.
Práci za ně neudělám. Tu musí udělat oni, ale podala jsem pomocnou ruku a věřím, že tahle pohádka bude končit v bollywoodské stylu. Šťastný konec s indickou vzdělanou princeznou.
