Prokrastinace, inspirace a jiná havěť

Opět mě kousla inspirace a já zapracovala na ose příběhu Ticho písma. V pátek vzal Střelec Rybičku ke známým na chatu a já měla víkend pro sebe. Spousta plánů na psaní a tvorbu. 

Pátek odjeli až večer. A já? Po jejich odchodu jsem se nevrhla na psaní, ale na tupé cvakání hry v prohlížeči a sjíždění písniček na youtube. 
Další den byl trochu produktivnější. Něco málo jsem doma poklidila, odjela na Anděl, kde jsem v NewYorkeru ulovila knižní mikinu, ladící tepláky (co si budeme - zima se blíží a zababušit se v teplé mikině s knihomolskou hláškou bude nutnost) a pár triček. Návštěva mé rodičky a hurá na nehty. Domů jsem se dostala až večer kdy se o mě pokoušel další záchvat prokrastinace. Po večeři, která byla paskvil yaki udon jsem nakonec usedla k pc. Jenže ani teď se psaní nekonalo, protože mi zbývalo 40% knihy. 
Neudělala jsem ani písnemko, ale lehce před půlnocí jsem dočetla první ze tří knih ze světa Griš. 

Můžu to omluvit tím, že čtení jiných je nedílnou součástí ve vlastním psaním. 

Když se písmenka popletou

Kapitola první

Bylo nebylo… Tedy vlastně bylo a nebylo to tak dávno. Na malou vílí vesničku padl večer. V lese se šeřilo a malá víla (zde si doplň jméno své vílí princezny) si v koupelně z kapradí čistila zoubky.
Těšila se do postýlky, protože si mohla ještě chvilku číst pohádkové knížky. Došla do pokojíčku a uvelebila se s knížkou. Vedle postele měla vílí knihovničku. Knížky na ní byly barevné a každá voněla jinak. Jedna po borůvkách, druhá po měsíčku, jiná po dešti. Jméno sáhla po své oblíbené červené, která voněla po jablkách a byla o zvířátkách, která mluvila a tančila na louce.

Když knížku otevřela, musela si promnout oči. Písmenka v knížce byla přeházená. Slova nedávala smysl. Jméno zamrkala a zkusila to znovu. „Kílark lžeběl op ucelou.“ oznamovala knížka.
„Asi jsem unavená. Plete se mi hlava,“ zašeptala si sama pro sebe a uložila knížku zpět do knihovny. Pak si lehla do postýlky z mechu a než se přikryla lístkem, už spala.

Druhý den ráno svítilo sluníčko. Maminka v kuchyni připravovala malinovou kaši a Jméno si vzpomněla na knížku. Po snídani se rozeběhla do pokojíčku. Znovu otevřela červenou knížku.
„Tak to nebyla moje chyba!“ vyhrkla Jméno a sledovala popletená písmenka.
„Ta knížka je určitě očarovaná,“ napadlo ji. Zavřela knížku a pevně ji držela.
„Musím zjistit, co se stalo!“ rozhodla se a vyběhla z pokojíčku za maminkou do kuchyně.

Moje dcerka má trochu problém se čtením. Ptala jsem se jí, co by chtěla číst. Jaký příběh by to měl být. 
A tak se začal rodit nápad na malou vílí slečnu, která se jmenuje stejně jako moje holčička. 
Spolu se vydávají na první dobrodružství. 
Text jsem se snažila psát tak, aby byl dostatečně jednoduchý pro někoho, kdo je v první třídě, ale zároveň byl i trochu výzvou. Zároveň nejsem pedagog, logoped... Jen mamka. 

Pokud se zde najde někdy nějaký čtenář, který má doma taky malou vílu, může si příběh půjčit. 

Ticho písma

Roky si říkám, že něco napíšu...
Nastal čas!

Dcerka v první třídě trochu válčí s uměním čtení a tak se snažím vytvářet podněty, které ji budou motivovat. Nákup knih dle jejího výběru, kterou jen velmi málo ovlivňuji. Nákup knih, které splňují její preference ohledně postav a příběhu. Dokonce jsem se dostala k tomu, že jsem do AI dala data, které mi vygenerovali krátký příběh.

Jeden večer jsme si spolu sedly a já se jí ptala, co by ještě chtěla číst. Jaký příběh by se jí líbil. 
Tak vznikl příběh o víle (s jménem mé dcerky) a popletených písmenkách. Víla měla ráda knížky a jednoho dne se stalo, že si nebyla schopna přečíst pohádku, protože čaroděj Mrakomil udělal kouzlo, které ve všech knihách pomotalo písmenka. Chtěl být sám nejchytřejší. Jenže to čaroděj nedomyslel, pomotala se mu písmenka i v jeho knihovně. Víla ho přiměla k pomoci a tak se vydali do země trpaslíků pro kouzelný klíč, který je schopen kouzlo zrušit. Vše dobře dopadlo. 

Když jsem pak nad tím přemýšlela, námět s odebráním knih jde zasadit i do vážnější noty. Odebrání možnosti se vzdělávat, zatajit informace, negramotnost. Totalitní režim, knižní inkvizice, dystopický svět. S lidmi bez vzdělání se manipuluje. 

Motivace ke čtení a AI

Víla Lili a kouzelná písmenka

V hlubokém lese žila malá víla jménem Lili. Byla zvědavá a veselá, ale měla jedno velké přání – chtěla se naučit číst. Každý den si sedla na pařez, vzala knížku a otevřela ji. Ale ouha! Písmenka se jí pletla. Jednou viděla "A", ale myslela si, že je to "H". Jindy se jí slova rozutekla jako mravenci.
"Proč to nejde?" vzdychla Lili smutně. "Všichni vílí kamarádi už čtou pohádky, jen já ne!"
Jednoho dne přiletěla stará sova Heda. Sedla si vedle Lili a řekla:
"Zkus se zhluboka nadechnout a soustřeď se jen na jedno písmenko. Jen na něj, ne na všechna najednou."
Lili zavřela oči, zhluboka se nadechla... a podívala se na první písmenko.
„B“.
„B… jako beruška!“ vykřikla.
Pak přišlo „O“.
„O… jako okno!“
A pak další a další písmenka. Lili je začala poznávat. Spojovala je do slov a pak do vět. A najednou... čtení začalo dávat smysl!
Z knížky vyletěla pohádka o princi a drakovi. Příběh rostl jako květina. Lili se smála a tleskala.
„Já čtu! Já opravdu čtu!“ tančila nad stránkami. Od té doby si víla Lili čte každý den. A když se jí někdy písmenka zase pletou, jen se usměje a řekne: „Stačí se trochu víc soustředit.“

Text výše uvedený byl vytvořen AI na základě požadavků, které dostal. 

Doma mám prvňačku, které čtení moc nejde a tím ztrácí motivaci k dalším krokům. Dnes v práci jsem AI požádala o pomoc s jedním pracovním projektem a napadlo mne, že bych mohla v rychlosti využít tuto službu a rychle vygenerovat něco, co by to moje pišišvoře mohlo louskat doma. Vypadl z toho příběh, který považuji za použitelný a účel tréninku plní. Trochu mě však děsí, že bych si vlastně mohla vygenerovat celý příběh o víle Lili, který by mohl být knižní serií. Lili v první třídě z mechu, druhá třída šiška... 
Každopádně mi tahle akce vnukla i nápad, že bych se mohla rozepisovat na příběhy, které by mi i dcerka pomáhala vymýšlet a pak by dostala knížku s příběhem, který by si chtěla přečíst, protože na něm sama spolupracovala.

Osteo cosi chcípák

Pokud zadáte do vyhledavače "proč mě bolí (zde si doplňte)", vyhodí to příčiny od banalit po katastrofické scénáře, kdy vaše životnost bude kratší než právě koupený chleba. 

Druhý den po RTG mého kyčelního kloubu jsem se dostavila na polikliniku pro výsledky. V textu bylo spousta slov, které kdybych přečetla nahlas, otevřu portál do jiné dimenze. Mezi touto druidskou hatmatilkou bylo i cosi, čemuž jsem rozuměla, a to osteofyty - astrosa. Se zvednutým obočím jsem se nazvala méně chápajícím domestikovaným skotem. No což. Mohlo to být horší. 

Lékařka potvrdila to, co jsem vyluštila a dodala, že vlastně lék na to úplně není. Mám užívat želatinové kolagenové tablety, případně doplnit hořčík, železo a céčko. A mazat.
V dalším bodě by mě mohla poslat na ortopedii, kde bych dostávala roztomilé kortikoidové injekce. Momentálně jsem ve stavu, kdy tuto možnost zatím odmítám. 
Fungovat mám víceméně bez omezení, zkusit nějaké lehké cviky, netahat těžké nákupy a pokud bude 30 km dlouhá procházka, nemám tahat krosnu. 

Tak doma baštím Kamzíka, který o sobě tvrdí, že je 2x silnější. Mažu se krémem, který smrdí, jak by umřel na otravu alkoholem. A doufám, že první stádium téhle srandy zůstane v jedničce ještě tak dalších dvacet let.

RTG kyčle a knižní romance

Dnes jsem byla na RTG kyčle. Kyčel sama  mě už bolí nějaký ten pátek (6 let, 9 měsíců a 20 dní), ale poslední dny je to značně diskomfortní. Čti: Sere mě to natolik, že jsem šla k MUDr, protože odmítám večer žrát ibalginy, abych mohla usnout. 

Lékařka mě poslala na RTG a pak se uvidí. Co má ale RTG mého kyčelního kloubu společný s romantickými knihami? Většina hrdinek v této literatuře se dostane do nějaké banální situace, kde při kontaktu s protějškem zpanikaří a i když se ze všech sil snaží, chovají se nelogicky a většinou udělají pravý opak toho, co mají a co je od nich požadováno. Tak si pak říkáte, že to přece není možné, aby žena v postavení (od archeoložky, právničky po neurovědkyni) dělala takové mozkové záseky. A ono to je velmi reálné. Sice nepatřím do výše jmenovaných skupin, ale mám ukončené středoškolské vzdělání s maturitním listem. 

Po příchodu do prázdné čekárny jsem z batožiny vytáhla knihu, protože jsem po cestě zakopla o knihkupectví a kniha se nějakým záhadným způsobem vybrala, zaplatila a šla se mnou. Nestihla jsem ji ani pořádně očuchat, natož přešít prolog a už jsem šla na řadu. Při podávání zprávy, co se mi má fotit se ptám, kolik kovu si musím sundat. Když mi oznámil, že si vše až na džíny můžu nechat, docela se mi ulevilo. 
Odvedl mě do místnosti, kde jsem si měla lehnout na stůl. Jen jsem si lehla obráceně. Začala jsem se otáčet na správnou stranu, kdy mě lékař naprosto vykolejit požadavkem, abych si lehla na záda. Tak jsem si lehla na bok. "Prosím, na záda." slyším znovu a tak se rozplácnu na břicho. Teprve pak mi dochází, co se po mě vlastně chce a já se konečně dostávám do pozice, kde mi můžou zrentgenovat nohu a celou dobu uvažuji nad tím, že bych měla vrátit všechna vysvědčení a začít navštěvovat první třídu základní školy se svou dcerou. 

Takže, až si příště nějaká postava v knize ve vypjaté situaci, kdy po ní opačné pohlaví chce odpověď na zásadní otázku typu "chceš večer na pizzu nebo burger" zalije kafe čajem, nebudu ji soudit. 

Komfortní zóna

Myslím, že nastal čas, abych vylezla ze své komfortní zóny. 

Už jako malé pískle jsem si ráda vymýšlela a myslím, že jsem z toho nikdy tak úplně nevyrostla. Ráda jsem si ohýbala svět a dumala nad tím, co by, kdy by a jak by to třeba mohlo dopadnout. 
Dokonce jsem měla s kamarádkou vážnou debatu nad příběhem, který bych jednou chtěla hodit na papír. 

Vize mě přepadla při uklízení kuchyně. Vidina království a všeho, co k tomu patří. 
Hrad, trůn, poddaní a lány. Jenže to moje království by nebylo ledajaké království. Bylo by to království bordelu odehrávající se na území za sporákem. Drobečkové království. S králem a královnou. Pokud mě paměť neklame, král měl být z rodu Brambor a královna Těstovina. Jejich poddaní zrnka rýže a kdoví čeho ještě jim pomáhají. Stařešinové straší nově příchozí příšerou ze saponátu. 

Hovadina nonplusultra, ale v dnešní době, kdy vycházejí knihy o kakání, by to třeba tak strašné zase nemuselo být. Obzvlášť, kdyby se do příběhu zakomponovalo nějaké povědomí o důležitosti a rozmanitosti potravin. 

To mě přivádí k myšlence, že bych mohla vystoupit ze své komfortní zóny a občas sem něco z mých příběhů napsala. Nyní sice nemám rozepsaný příběh o Království za sporákem, ale něco se v mé hlavě tetelí a na papíře mám jakýs obrys čehosi, co chce obalit. Furt jsem si říkala, že musím počkat, až se naučím to a ono, ale... Je čas se do toho prostě pustit a zkoušet. Najít si vlastní styl a psát.